Už ti nenaleju! Finančníci se bojí absťáku, proto trhy padají
Co mají říci centrální bankéři
1
Akciové trhy po celém světě padají, nejvíce v Asii. Následuje Evropa. V Americe, kde obchodování začíná nejpozději, je pondělní výprodej zatím nejslabší. Situace v Číně totiž sice Ameriku stahuje dolů, podobně jako Evropu, avšak zároveň jí dává vyniknout coby relativně bezpečnému útočišti ještě více než dosud.
Zatímco Evropu stále trápí dluhy a Asii zase pesimismus kolem Číny, Amerika je přece jenom momentálně ekonomikou s poměrně solidními fundamenty. Dokonce tak solidními, že tamní centrální banka stále ještě uvažuje, že by v blízké době mohla – poprvé za více než devět let – zvýšit úrokové sazby.
Čtěte také: Panika na burzách. Po Číně a Evropě padají akcie i v USA
Právě toto očekávání zvýšení sazeb v USA je prapříčinou nynějšího masivního akciového výprodeje a panické situace, kterou trhy nepamatují od kritické fáze finanční krize v roce 2009. Čínská měna, jüan, je stále do značné míry navázána na americký dolar. Zhodnocuje-li dolar, zhodnocuje také jüan. Přílišné zhodnocení jüanu ovšem poškozuje čínský export. Peking to poměrně dlouho toleroval, neboť se spoléhal, že výpadek z exportních příjmů bude kompenzován rostoucí spotřebou čínských domácností. Jenže tento manévr, přerod Číny z „exportně-investiční“ ekonomiky v ekonomiku „spotřební“, se zadrhl. Nebo alespoň nepostupuje tak rychle, jak Peking čekal. Proto se tamní soudruzi před dvěma týdny jali jüan devalvovat, a ulevit tak svým vývozcům. Přiznali tedy vlastně, že se jim popsaný manévr nedaří realizovat podle představ. To trhy po celém světě děsí. Čína je prostě nyní už tak významnou světovou ekonomikou, že i pouhé její citelnější zpomalení může snadno vyústit v globální hospodářský útlum.
Otázka do pranice ale zní následovně. Není nyní ten pravý čas nechat globální ekonomiku „vyklesat“? Nechat ji, aby si našla svůj rovnovážný stav? Poznat, jak hluboko až klesne, pokud se do její záchrany opět nevloží centrální banky? Není nyní ten pravý čas vrátit se do „starých dob“, kdy ještě ne každý burzovní propad byl impulsem pro další, ještě masivnější a často nekonvenční zásah té či oné centrální banky?
Tuto myšlenku vystihl Raghu Rajan, šéf indické centrální banky. „Není v popisu práce centrálních bank, aby za každou cenu zlepšovaly náladu burz, aby jim dodávaly vzpruhu, aby zajišťovaly jejich růst, byť přechodný.“ Přechodný do té doby, dokud nenastane vystřízlivění z opojného koktejlu míchaného po roce 2007 stále znova a znova, pořád dokola, centrálními bankéři po celém světě. Rajan, byť je jedním z nich, si nyní zjevně uvědomuje neudržitelnost tohoto postupu. Pohybujeme se v začarovaném kruhu. Trhy si zvykly, že s každým propadem přijde opět další runda onoho koktejlu.
Zkušený barman ale musí umět říct, „už ti nenaleju“. Navzdory tomu, že host, již opilý, to zprvu těžce a naštvaně ponese. A navzdory tomu, že vystřízlivění příštího rána bude krušné. I tak však bude méně krušné, než pokud by naléhavé prosbě, mumlavě pronášené ze stoličky za barem, podlehl.
Čím déle budou centrální bankéři podléhat „prosbám“ trhu, čím déle povede každý větší burzovní propad k dalšímu uvolnění měnových podmínek, k další nekonvenční monetární expanzi, tím krutější vystřízlivění jednou bude. I proto, že postupně dojde k zpřetrhání jakékoli vazby finančních trhů na reálnou ekonomiku. Růst trhů pak prostě nebude odrážet růst ziskovosti firem nebo růst jejich produktivity, ale jen to, kolik nových peněz zrovna centrální banka slíbí „natisknout“. Trhy se ocitnou v deliriu, zcela mimo realitu, což ve svém důsledku fatálně poškodí jejich nejvlastnější funkci – totiž co nejúčinněji rozdělovat světový kapitál a podněcovat tak ekonomický růst, jak jej známe z mnoha uplynulých dekád.
