Bez Holandska by to v Evropě bylo na nic

Říká se, že Holandsko změnila vražda, která se odehrála deštivého rána 2. listopadu 2004 na jedné amsterodamské ulici. Její obětí byl filmař, novinář a satirik Theo van Gogh a vrahem šestadvacetiletý Maročan s holandským občanstvím Mohammed Bouyeri.

Popisem promyšlené a krutým způsobem provedené náboženské vraždy začíná výborná kniha nizozemského profesora Iana Burumy Vražda v Amsterodamu (vydala Academia, 2010). Její znalost je, řekl bych, nezbytným předpokladem pro každého, kdo se chce trochu v té skvělé a sympatické zemi vyznat, doporučenou nutností je pak pro každého, kdo si klade otázku, co se to v tom svobodomyslném a úžasném Nizozemí v posledních řekněme patnácti letech stalo.

Buruma popisuje proces, kterým Holandsko prošlo a který působil zprvu zcela nenápadně. Na jeho začátku byla skutečně přívětivá a svobodomyslná země, jejíž největší síla spočívala v tom, že spory mezi konfliktními zájmy, věroukami a názory lze řešit výhradně vyjednáváním. Jediná věc, o níž vyjednávat nelze, neboť je nepřípustná, je násilí. To změnily dvě vraždy, nejprve v roce 2002 zabití charismatického politika a prvního holandského otevřeného kritika masové migrace i islámu Pima Fortuyna (vrahem byl ekologický fanatik) a dva roky nato Thea van Gogha. Vrahem byl fanatik islámský.

Pro holandskou společnost znamenaly obě vraždy šok a prozření. Toto se dřív v této zemi nestávalo. Buruma ukazuje, jakými cestami se k tomuto rozcestí došlo, a krok za krokem mapuje společnost, která si chtě nechtě musela a stále bude muset zvykat na realitu, se kterou původně nepočítala. Buruma je liberál a v kritice islámu je velmi zdrženlivý, a jak to obvykle u takových intelektuálů bývá, je spíše ostřejší na jeho kritiky než k islámské netoleranci. I tak je to – na západního liberála – nebývale otevřená výpověď o konci snu o multikulturní společnosti, kterou Theo van Gogh definoval jako stav, kdy se zdvořile ustupuje agresivnímu hostovi, který vás nakonec připraví o vlastní byt. Stálo ho to život.

Holandsko, a zvláště největší města, Amsterodam a Rotterdam, bylo samozřejmě vždy (přinejmenším od novověku) otevřenou a tolerantní zemí, která přijímala uprchlíky a pronásledované z různých zemí, nutno říci především evropských zemí. První Neevropani přišli se zánikem koloniální říše z Holandské východní Indie (z nynější Indonésie), ale ti byli relativně nepočetní, podobně jako Surinamci z bývalé kolonie Nizozemské Guyany – ti přišli ještě v druhé vlně na začátku 70. let. Surinamci nejsou právě nejklidnější sorta holandské společnost, často jsou nezaměstnaní, ale všichni mluví holandsky, hrají výborně fotbal a víceméně směřují do střední třídy. Jsou bráni jako exotická, ale integrální součást holandské společnosti.

Podstatně početnější, a jak se ukázalo pro budoucnost fatálnější, byli zahraniční dělnici především z Maroka a Turecka, kteří začali přijíždět podobně jako např. do Německa v 60. letech, mezi nimi také otec Mohammeda Bouyeriho, van Goghova vraha.

Je až komické, jak naivní kdysi představy Západoevropanů byly. U těchto lidí se počítalo s tím, že jejich pobyt bude dočasný, a až případně nebude jejich práce zapotřebí, vrátí se rádi domů. Nevrátil se samozřejmě skoro nikdo, naopak přišly celé jejich početné rodiny. Pomaloučku polehoučku, jak píše Buruma, přišly okrajové dělnické čtvrti holandských měst o své bílé obyvatele a proměnily se v „městečka satelitních antén“ nasměrovaných na Maroko, Turecko a Střední východ. Ženy, které si muži přivezli z domova (nebo jim byly přivezeny svatebními agenturami pod dohledem imámů), se nikdy nenaučily holandsky a měly jen vágní představu o životě v zemi, v níž se tak nějak ocitly, takže i s těmi nejjednoduššími denními úkony jim musely pomáhat jejich děti, které se rychleji než ony naučily žít v novém prostředí, aniž se ho naučily považovat za svůj domov.

Tito původně zahraniční dělníci se v průběhu let staly největší skupinou cizinců v Nizozemí, aniž by se jakkoli snažili se zemí, v níž žijí, splynout. Nešlo přitom o jednolitou skupinu, naopak dvě nejpočetnější složky, Turci a Marokánci, k sobě žádné sympatie necítí a jedni nad druhými ohrnují nos.

Turci vytvořili v Holandsku (podobně jako v Německu) relativně uzavřenou komunitu drobných obchodníků a řemeslníků. V jejich vlastnictví jsou početné pizzerie a potravinářské obchody. Dají-li se Turci na cestu zločinu, bývá to zločin organizovaný, často napojený na původní vlast. Existují také vazby na politické síly v Turecku (spojené s militantním nacionalismem nebo kurdskou otázkou), ale ne v takové míře na revoluční islám, píše Buruma v knize staré osm let. Dnes bychom mohli dodat, že obě tyto výbušné entity (nacionalismus a islám) se spojily v jednu osobu jménem Erdogan.

Fundamentalistický islám je, píše autor, mnohem více problém marocký. Maročané žijící v Nizozemsku jsou převážně Berbeři, nikoli Arabové, a pocházejí ze vzdálených vesnic v pohoří Ríf. I v Holandsku žijí v rodových společenstvích a často jsou negramotní. Disponují úzkým rozhledem a cítí se vklíněni mezi dva světy: svět severní Afriky a svět evropský.

Během posledních několika dekád se k zahraničním dělníkům a jejich potomkům připojily ještě další skupiny, které zčásti přišly jako političtí uprchlíci nebo, a to častěji, ekonomičtí imigranti: Tamilové, Syřané, Íránci, Somálci, Iráčané, Bosňáci, Egypťané, Číňané, Afričané… Všichni se snažili získat politický azyl, což se nepovedlo zdaleka každému. Téměř každý však v Holandsku už setrval, ať už legálně, nebo jinými cestami. Když se roku 1992 zřítilo do chudinského amsterodamského předměstí izraelské nákladní letadlo, nebylo možné stanovit přesnější počet obětí, protože domy (ubytovny) byly po okraj přeplněny nelegálními přistěhovalci. Oficiální statistika amsterodamských úřadů mluví za všechno: roku 1999 bylo 45 procent obyvatel města cizího původu. Podle prognóz, píše v roce 2008 Ian Buruma, mělo být v roce 2015 už cizinců 52 procent, přičemž většina z nich budou muslimové.

Dnes se konají v Nizozemí volby. Podle skeptiků se nic podstatného nezmění, a kdyby se náhodou mělo, tak už je z dlouhodobého hlediska stejně pozdě. Bez Holandska (samozřejmě s Holanďany) by to ale bylo v Evropě na nic. Proto jim držme palce.