Můj dům, můj hrad, moje zahrada….když úřad povolí

Opravdu to tak u nás platí? Zejména v oblasti nemovitého majetku se dá najít nepřeberné množství příkladů, že soukromé vlastnictví je mnohdy výrazně omezováno. Stát diktuje. Klasickým příkladem je kácení dřevin na vlastním pozemku.

Tzv. kácecí vyhláška, která upravovala podmínky ve prospěch majitelů zahrad, existovala o něco málo déle než rok za pravicové vlády ODS. Tak krátká byla doba, po kterou se z majitelů zahrad stali plnohodnotní občané, nikoli prosebníci, klepající se přede dveřmi úřadů, když chtěli pokácet strom na vlastní zahradě. Od listopadu 2014 byla lidem novelizací vyhlášky svobodná volba zase odňata. Od té doby je opět povinností žádat o povolení u neovocných stromů, majících obvod kmene ve výšce 130 cm od země větší, než 80 cm.

Majitel zahrady evidentně neví, co je pro jeho zahradu a pro něj samotného vhodné. Ví to ale stát, ví to úředník a ubohý majitel zahrady může jen prosit. Jde přeci o správné posouzení estetické a ekologické funkce stromu. Pak už je jen otázkou, na jakého úředníka občan narazí.

Je to ale ještě horší. Nebo si snad někdo naivně myslel, že pokud obdrží povolení ke kácení, stačí uříznout korunu a ze zbytku kmene vytesat dítěti třeba totem? Zapomeňte, romantika od Bobří řeky se nekoná. Strom je dle zákona nutno pokácet celý, až na pařez. „Zkracování“ stromů, tzn. radikální redukce jejich výšky, je chápáno jako poškození dotčené dřeviny a za to může být pokuta.

Majitel zahrady je ten, kterému přirozeně nejvíce záleží na tom, aby měl zahradu takovou, která mu vyhovuje a o kterou se stará na vlastní náklady. Vždyť ten dotyčný strom pravděpodobně někdo vysadil, předchozí majitelé, či jeho předci. Dle občanského zákoníku musí mít pozemek i stavba stejného majitele. Podle stejné logiky je pak strom majetkem vlastníka zahrady. Avšak státní aparát v rukou sociálních inženýrů chce, aby úřady diktovaly.

Stát nejen v tomto případě požaduje od vlastníka odpovědnost za svůj majetek, ale ubírá mu práva o něm svobodně rozhodovat. Majitel zahrady, který de facto nemůže libovolně nakládat se svým majetkem, se tak stává rukojmím byrokracie státu, potažmo špatných zákonů a vyhlášek. A takové by měly být zrušeny a ze strany státu je nutné začít naplňovat moudrost předků: „můj dům, můj hrad“.