Ohrožená demokracie podle Bohumila Doležala

Před vánocemi vyšla zásluhou nakladatelské edice Revolver revue obsáhlá kniha Bohumila Doležala Události. Jedná se o více než čtyřsetstránkový výbor z denních glos a komentářů, které Bohumil Doležal publikuje již čtrnáct let na svých internetových stránkách. Každý, kdo v této zemi přemýšlí o nejednoznačném osudu a provedení české demokracie, ocení web „Události Bohumila Doležala“ pro jeho zcela unikátní analytický a kritický přínos. Kniha přináší to nejpodstatnější, co na těchto stránkách za dlouhá léta soustavné Doležalovy práce, vyšlo.

Základní Doležalovou metodou je glosa a polemika. Záleží proto na čtenáři, zda si sám zmapuje celkový souhrn Doležalových postojů. Doležal není ani trochu typem exhibicionisty, který by potřeboval deklarovat originální filosofii. Teprve z četby desítek a stovek denních komentářů však před námi postupně vysvítá ucelený myšlenkový svět. Zjišťujeme tak přímo v proudu času, že jde o svět pevných hodnot, které jsou nám důvěrně známé, nebo by nám alespoň známé být měly. Mezi tyto hodnoty patří především individuální svoboda a pluralitní společnost, v níž lze prezentovat kritické či menšinové názory. Pak je to snaha dobrat se k pravdě o věcech kolem nás a obrana před manipulací a zákeřnou komedií marketingového pojetí politiky. Za tím vším je ovšem cítit ještě jedna vyšší hodnota, kterou Doležal explicitně téměř neprosazuje, či s ní zachází jen střídmě. A tou je víra.

Doležal představuje u nás jedinečnou školu kritického politického myšlení, která čerpá v občanském a křesťanském ovzduší protestanské demokratické tradice, jakou u nás kdysi představovali Palacký a Masaryk. A právě v duchu Masarykových polemik představuje Doležalova aktivita jakousi permanentní obranu zdravého rozumu proti dobovým mániím, skupinovým emocím, proti nesmyslnému radikalismu a mediálnímu kýči, za který neseme mnozí jistou spoluzodpovědnost.

Bohumil Doležal by kupříkladu sám nikdy nenastolil patetickou floskuli o „životě v pravdě“. Už proto, že za každým přeháněním, a to včetně přehnaným moralizováním, se může dobře ukrýt kdejaká nemravnost. Zároveň se ale Doležal v každé své glose snaží o syrovou pravdivost na principu „padni komu padni“. Používá neustále metodu zdravého skepticismu či životního realismu, jaký by měl mít ve výbavě každý profesionální novinář. Už proto je Doležal často nepohodlný a nepatří k vyhledávaným celebritám efektních diskusí. Nic, co dělá, není zaměřeno na předstírání. On se profesionálně zabývá odkrýváním předstírání.

Doležalův odpor k přehánění je velmi podstatným přístupem při jeho obraně liberální politiky. Doležal patří sice k signatářům Charty 77, ale zároveň mnohokrát kritizoval různé divadelní, patetické či prostě nedemokratické prvky ve veřejném působení Václava Havla. Když byl Havel u moci, pro Doležala bylo prezidentovo chování předmětem ostré kritické analýzy. A nešetřil ho, třebaže se s ním dobře znal. Byl to on, kdo dal již v roce 1993 Havlovi přezdívku „supervačnatý velekněz Pravdy a Lásky“.

Stejně tak ale Bohumil Doležal ostře kritizoval jiného svého „dobrého známého“. Byl jím Václav Klaus, v jehož týmu poradců kdysi zastával prestižní místo. Pokračující Klausův respekt vůči Doležalovým názorům však Doležalovi nijak nebránil napsat, že „prezident Klaus zřejmě patří do blázince.“

Stručně řečeno, na Havlovi Doležal kritizoval manipulativní pletichaření, moralizující a patetický kýč a hlavně ideologii nepolitické politiky, kterou Havel vážně v samotném počátku poškodil pluralitní stranický systém české demokracie, protože původně toužil vyvinout jakýsi originální a maximálně morální společenský systém. Doležal ovšem zároveň na Havlovi oceňuje, že přispěl k integraci České republiky do západních struktur a choval se vůči klíčovým zemím demokratického světa jako dobrý a respektovaný spojenec. Je to ta zahraničně-politická linie, kterou následně Václav Klaus nalomil a Miloš Zeman již téměř úplně zničil.

Naopak u Klause Bohumil Doležal podroboval kritice fanatické vyzdvihování volné ruky trhu, ale rozhodně ne z nějakých levicových pozic. Doležalovi prostě vadilo přehánění a ideologický zápal, který často bránil kritické diskusi. V posledních letech však Doležalovi ještě daleko více vadilo Klausovo destruktivní chování vůči Evropské unii a setrvalé omlouvání ruské imperiální politiky.

Na Doležalově webu Události a také v jeho komentářích pro Reflex a později pro Echo24 se poprvé začala objevovat myšlenka, že přímá volba prezidenta Miloše Zemana, teatrální policejní akce na objednávku antikorupčního hnutí a následný pád vlády, vedly v České republice k faktické změně režimu, přičemž nedokonalý, nicméně svobodný systém byl nahrazen systémem, kde hlavní slovo mají oligarchové a autoritáři, konkrétně Andrej Babiš a Miloš Zeman. Pro Doležala je nepřijatelné, že posledních dvacet pět let svobodné cesty populisté účelově vykreslují jako jakousi novou dobu temna, vedle niž se předchozí normalizační policejní režim náhle jeví jako ztracený ráj. Právě proto se také Doležal se svými přáteli pustil do organizování Klubu na obranu demokracie, který již vydal řadu principiálních stanovisek.

Práce Bohumila Doležala pro českou publicistiku, politické myšlení a tím i pro ohroženou demokracii je zcela principiální a zásadní. Jeho kniha by měla být učebnicí politické publicistiky a také – mimo jiné – elementární novinářské cti. Té se nám totiž v potřebné míře dnes, kdy bychom měli bránit liberální a tolerantní společnost, poněkud nedostává.