'Zabíjel sovětský voják.' Příběhy neznámých obětí okupantů

Po republice kolovalo na začátku 80. let tajně parte, které informovalo o tragické smrti matky a dvou malých dětí. Rukou tam někdo připsal: „Tyhle lidi zabil sovětský voják.“ StB však tehdy na informace o brutální trojnásobné vraždě z dubna 1981 vydala přísné embargo. Kdo byl vrahem a další detaily případu odhalil historik Prokop Tomek až po dlouhých třech dekádách. S kolegou Ivem Pejčochem shromáždili i další příběhy obětí sovětských okupantů z let 1969-1989.

Manželé Dostálovi pomáhali 3. dubna 1981 v Břuchotíně na Olomoucku příbuzným se sadbou brambor. Devětadvacetiletá Věra Dostálová se svými dvěma malými dětmi odešla domů dřív než manžel. Když se o dvě hodiny později vrátil do domu i opravář zemědělských strojů Pavel Dostál, našel své své nejbližší, jak bezvládně leží v kalužích krve. Jeho manželka byla už mrtvá, čtyřletý Tomáš zemřel v nemocnici téhož večera a šestiletá Pavlína následující den. Lékaři hovořili u všech tří obětí o roztříštění lebeční kosti.

Jurij Kononov se přiznal, že paní Dostálovou a její děti umlátil kladivem, když byl přistižen při vykrádání jejich domu. 

Vyšetřovatelé zjistili, že pachatel si v domku otevřel sklenici s naloženým masem, zakouřil si a ukradl dva snubní prsteny, hodinky, aktovku a klíče. Významnou stopou byl nedopalek, na němž byla viditelná písmena v azbuce. Místní lidé vypověděli, že večer se kolem domku pohyboval voják sovětské armády. Veřejná bezpečnost se sešla se zástupci sovětské posádky, ti ale zamlčeli, že osudného dne odpoledne z tamních kasáren zběhl sovětský vojín.

Následující ráno po vraždě byl v Olomouci zadržen neznámý muž, když se pokoušel ukrást auto. Policisty překvapilo, že byl oblečen v ženských šatech. V aktovce měl věci, které zmizely z domu Dostálových. Šlo o devatenáctiletého Jurije Kononova, vojína sovětské armády a zběha z předchozího dne.

Ať se to nedostane na veřejnost

Jurij Kononov se přiznal, že paní Dostálovou a její děti umlátil kladivem, když byl přistižen při vykrádání jejich domu. Olomoucký vojenský prokurátor ho okamžitě obvinil z vraždy, jenže sovětská armáda si svého zběha vyžádala a téhož dne jí ho policisté předali na území útvaru sovětské armády v Olomouci-Neředíně.

„Byl to nejotřesnější případ vraždy, kterou tu spáchali sovětští vojáci. Historici se zatím zajímali výhradně o oběti roku 1968. Těch bylo 135, ale vinou okupantů zahynulo dalších bezmála 250 Čechoslováků v následujících dvaceti letech,“ připomíná Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu v Praze. Dodává, že většina lidí zemřela při dopravních nehodách. Téměř ve všech případech se ale StB snažila, aby se informace o tragédiích nedostaly na veřejnost a kvůli tomu znepříjemňovala život i pozůstalým obětí.

Zvláště na masakr v Břuchotíně reagovaly tuzemské bezpečnostní orgány způsobem poplatným své době. Náměstek ministra vnitra Ján Pješčak vydal okamžitě příkaz, aby StB začala šířit k případu dezinformace. Podle nich nebyl pachatelem sovětský voják, ale zahraniční dělník s kriminální minulosti, který projížděl Olomouckem. Všichni nasazení příslušníci SNB byli proškoleni, aby o případu zachovávali naprostou mlčenlivost. „Jde hlavně o to, aby informace o osobě pachatele nepronikla k osobám z řad chartistů a nepřátelských elementů,“ psalo se v dálnopise náměstka ministra.

Dalším z případů, o nichž vyšla celá pravda najevo až v posledních měsících, je vražda sedmnáctileté Táni Máčikové, která byla zastřelena v roce 1971 v pražské Liliové ulici. 

Obklíčené krematorium

Policie dostala za úkol šířit dezinformace i mezi členy KSČ a ROH v okolí, což vyvolalo odpor i u řadových komunistů, protože mezi lidmi už zvěst o původu vraha prosákla. Místní funkcionáři KSČ se tedy rozhodli, že na šíření lží nepřistoupí. „Parte někdo rozmnožil a to kolovalo republikou. Pamatuji se, že mí sourozenci, kteří tehdy pracovali v Praze, parte přivezli k nám domů do Chotěboře,“ vzpomíná Tomek.

StB se obávala protestních projevů při pohřbu obětí. Obřadu v krematoriu Olomouci se zúčastnilo tisíc lidí, z toho téměř stovka příslušníků bezpečnosti a Lidových milicí v civilu, v záloze byla pohotovostní jednotka. Cenzurou prošly také smuteční projevy a přítomný okresní církevní tajemník byl připraven zastrašit v případě potřeby i kněze.

„V archivních dokumentech jsem našel poznámku, že pachatel činu byl popraven, ale není známo kdy a kde. Je možné, že se to stalo ještě na území Československa,“ říká Tomek, který spolu s kolegou Pejčochem o příbězích obětí sovětské armády chce vydat knihu s názvem Černá kniha okupace.

Pachatel zůstal utajen 42 let

Dalším z případů, o nichž vyšla celá pravda najevo až v posledních měsících, je vražda sedmnáctileté Táni Máčikové, která byla zastřelena v roce 1971 v pražské Liliové ulici. Bezpečnost jejím rodičům tvrdila, že pachatele se nepodařilo odhalit, přestože jeho totožnost znala. Rodiče Táni dnes nežijí, historik Tomek teprve na konci minulého roku díky pátrání v archivech mohl příbuzným říct, že vrahem byl sovětský voják.

Jiná vražda se stala v Lysé nad Labem v roce 1983. Dva sovětští vojáci se pokusili vykrást tamní hospodu U Labutě, vyrušil je ale místní kotelník, třiačtyřicetiletý  Jaroslav Petrášek. Jeden z vojáků ho brutálně ubodal. Sovětský vojenský tribunál ve středočeských Milovicích ho odsoudil k trestu smrti zastřelením, jeho komplice k patnácti letům vězení.

Tank projel domem

„Ministerstvo vnitra vedlo zvláštní svodku, kde zapisovalo nehody, u nichž byli účastníky sovětští vojáci. Byla tam každý den nejméně jedna, občas to byl i delší seznam,“ říká Tomek. Podle něj bylo evidentní, že sovětská armáda, přepravující se mnohdy terénními vozidly, nebyla na pohyb po silnicích v běžném provozu připravena ani cvičena.

K neobvyklé tragické nehodě došlo pár dní před Vánoci 1974 v Milovicích. Sovětský svobodník Nikolaj Žaldak se opil, vlezl do tanku T-62, nastartoval jej, prorazil plot a a vyjel mimo vojenský prostor.  Voják ale zpanikařil a z tanku za jízdy vyskočil. Neřízený stroj si proklestil cestu lesíkem, pokračoval Ostravskou ulicí a projel domkem, kde na kanapi odpočíval devětatřicetiletý Josef Jakubal, topič nymburské nemocnice . Toho tank zabil, s tělem v pásech pokračoval dál a zastavil o další dům na milovickém sídlišti. V domku Jakubalových byla zraněna ještě manželka a dcera oběti. Při vyšetřování se ukázalo, že Žaldakovi koupil alkohol jeden z místních občanů. Voják byl odsouzen k osmi letům vězení.

Sovětského vojáka zastřelil pytlák

V některých případech sovětská strana vyplácela jako odškodné za ztracené životy určité částky, ale podle Prokopa Tomka peníze inkasoval stát jako náhradu za „ztracenou pracovní sílu“ a k pozůstalým se nikdy žádné peníze nedostaly. „Někdy však sovětský stát přispíval prostřednictvím českého státu třeba na náklady spojené s pohřbem některých obětí,“ říká Tomek. Pozůstalé po zabitých Sověty odškodnil až český stát po roce 1989

„Během dvacetileté okupace zahynula z různých důvodů také řada sovětských vojáků, jeden byl třeba nalezený zastřelený v lese a podle vyšetřovatelů se stal obětí pytláka. Počty svých mrtvých ale sovětská strana nikdy nesdělovala,“ podotýká Tomek.