Situace Japonska odhaluje scestnost argumentů ČNB

Analytici jsou zaskočeni. Výdaje japonských domácností se v červenci propadly více, než očekávali. Meziročně o téměř šest procent. Celá japonská ekonomika se přitom ve druhém čtvrtletí mezikvartálně propadla o bezmála sedm procent v ročním vyjádření. Zaskočení analytiků a odborné veřejnosti obecně z nepříznivého vývoje v Japonsku předně plyne z až příliš nekritického přijímání některých modelů a konceptů ekonomické teorie. Z obdobných modelů a konceptů přitom zjevně vychází třeba i Česká národní banka. Proto má smysl prozkoumat japonskou situaci důkladněji.

Vláda tamního premiéra Abeho zvýšila v dubnu daň z obratu, z pěti na osm procent, aby alespoň částečně zkrotila růst svého enormního zadlužení. Ekonomové přitom v mnoha případech mínili, že negativní dopad tohoto opatření bude výrazně tlumen rostoucí inflací. V inflačním prostředí totiž prý lid přejde spořivá nálada a v nákupech příliš nepoleví. Jenže se tak nestalo.

V porovnání s prvním čtvrtletím, v němž Japonci nakupovali jako diví v očekávání zmíněného zvýšení daní, se v tom druhém spotřebitelské výdaje rapidně snížily. Navzdory inflaci, vyvolané japonskou centrální bankou a jejím obřím monetárním stimulem, který je po přepočtu na celkový výkon ekonomiky masivnější než kvantitativní uvolňování americké centrální banky.

Spotřebitelské ceny sice například v červenci vzrostly v Japonsku meziročně o 3,4 procenta, leč Japonci už zase spoří, respektive neutrácejí. A odborná veřejnost se v řadě případů diví. Mylně totiž předpokládá, že řadoví spotřebitelé se při svém nákupním rozhodování řídí primárně očekáváním ohledně vývoje cenové hladiny. Stejně jako třeba čeští centrální bankéři (alespoň ti, které hájili listopadovou intervenci za oslabení koruny) míní, že lidé v očekávání rostoucích cen, tedy inflace, budou inklinovat k utrácení, zatímco v očekávání klesajících cen, tedy deflace, u nich budou sílit sklony k odkládání spotřeby.

Jenže tento závěr, jakkoli silně zakořeněný zůstává i mezi podstatnou částí odborné veřejnosti, je z pohledu ekonomické teorie sporný. A japonská – a ostatně i česká – zkušenost ukazuje, že se příliš nepotvrzuje.

Loňská studie ekonomů Mary Burkeové a Aliho Ozdagliho, vydaná po hlavičkou americké centrální banky, dospívá v podstatě bezprecedentní analýzou rozsáhlých dat ke spotřebitelskému chování lidí k závěru, že zvýšení očekávané inflace vlastně samo o sobě nevede k nárůstu uskutečňovaných spotřebitelských výdajů. Rozhodující totiž není očekávání takové či makové cenové hladiny, nýbrž reálného příjmu. To prokazuje japonská praxe. Lidé tam nyní neutrácejí, neboť vlivem monetárního stimulu sice stouply ceny zboží, avšak mzdy adekvátním způsobem nikoli. Reálný příjem Japonců je tedy nižší, přičemž nemají příliš důvod očekávat změnu – Abe chystá další zvýšení daně z obratu, a to na deset procent, už nejspíše v říjnu 2015. Očekávaný příjem lidí tedy dále klesá.

Je scestné domnívat se, že intervence za oslabení koruny výrazně přispěla, nebo dokonce spustila současné oživování tuzemské ekonomiky. Nejspíše pomohla k ještě lepším výsledkům našich vývozců v uplynulých měsících, avšak spotřebitelským výdajům, potažmo domácí poptávce, která byla ve druhém čtvrtletí klíčovým tahounem českého meziročního hospodářského růstu, významněji nenapomohla. Aby lidé začali utrácet, potřebovali očekávat zvýšení reálného příjmu (to se dostavilo letos v prvním čtvrtletí, ovšem nezávisle na intervenci). Zvýšení očekávané inflace, které měla podnítit intervence za oslabení koruny, by samo o sobě nestačilo, jak ukazuje výše zmíněná studie i aktuální japonská praxe.

Více zpráv z ekonomického světa čtěte na Roklen24.cz.