Princ Homburský zůstal v Brně jen klasikou

Vojenské drama Princ Homburský od slavného německého romantika Henricha von Kleista je titulem, který v tuzemsku diváci příliš neznají. I proto je sympatická snaha činohry Městského divadla Brno zařadit do většinového či mainstreamového repertoáru titul, který objeví zdejšímu jevišti i hledišti něco nového. Bohužel se tak v režii Mikoláše Tyce nestalo.

Prince Homburského napsal Kleist (1777-1811) jako poslední hru před svojí sebevraždou v pouhých čtyřiatřiceti letech. Mezi dva snové obrazy autor vtisknul příběh mladého prince, který je miláčkem nejvyšších kruhů, dokonce získá lásku kurfiřtovy neteře a princezny Natálie Oranžské. Princ ale o vše v mžiku přijde. Při bitvě se Švédy jedná oproti diktátu kurfiřta, poruší strategii boje, a přestože vlastně Branibory zachrání, je uvržen do vězení a podle vojenského práva dokonce odsouzen k smrti.

Mladý muž je naráz konfrontovaný se ztrátou všech jistot, zřekne se dokonce své lásky, žadoní o život, aby posléze hrdě přijal neblahý ortel. Vše končí (tady v somnambulní atmosféře pod dozorem obrovského úplňku) výjevem, v němž se neohroženému mladíkovi vrací spolu s vavřínovým věncem ze vstupního snu vše, co pozbyl.

V historii byl tento Kleistův kus často výrazně politizován. Nejdříve bylo drama uváděno při parádních slavnostech pruského dvora. Stejně jako při jeho pozdější velkoněmecké rehabilitaci nacisty byl zdůrazňovaný rozměr překonaného slabošství a neohroženého hrdinství pruského válečníka. V tuzemsku bylo protektorátní uvedení v pražském Národním divadle z roku 1942 s Karlem Högerem v hlavní roli naopak chápáno jako prušácká militaristická hra.

Další režiséři jako třeba Francouz Jean Vilar se počátkem padesátých let snažili ukázat a dokázat, že v tomto podivném textu nejde jenom o hold vojenské slávě Pruska, ale jeho sdělení je uloženo vlastně v existenciálním zápasu a sváru lásky, cti, povinnosti a spravedlnosti. Podobné sdělení se snaží divákům zprostředkovat také inscenace Mikoláše Tyce, jen jí to jde nedůrazně a ztěžka. Nejde tady sice o oslavu vojenského řádu, ale nejde taky o nějakou sdělnou sondu do mentálních a duševních světů jednajících.

Ke kladům večera lze jistě přičíst nový svěží překlad Václava Cejpka a Moniky Kučerové, jejichž v blankversu vázaná řeč nemá punc zastaralého veršování a spojuje tak figury se současností a s poněkud odtažitou zápletkou. Mikoláš Tyc vypravil jakousi navenek vznešenou, ale sdělením chudou podívanou, v níž nezdůraznil svá témata, která tímto textem stojí za to i dnes traktovat či předkládat současníkům.

Avizovaný zápas mezi vnějším řádem a vnitřním citem, povinností a láskou se tady rýsuje velmi nezřetelně. Diváka zato čeká mechanicky využívání vcelku nenápadité scény Karla Čapka, která sestává ze šikmy s pojízdným schodištěm a hliníkovo plexisklových vysokých konstrukcí. V tomto prázdně působícím a německy strohém prostředí se pak střídají defilé herců s poměrně monotónními nástupy i odchody. Všichni až na bíle kostýmovanou princeznu jsou postrojeni černě, muži mají na nohou vojenské kanady.

Herecké výkony ani režie příliš neobtahují vnitřní sdělení figur, a tak diváka často čeká sice ušlechtilé deklamování, méně se už dozví, co si tito hrdinové skutečně myslí a o čem mají mluvit ke dnešnímu publiku. Je to případ hlavního hrdiny v podání Lukáše Janoty i většiny ostatních. Protagonistovo milostné vzplanutí tady vychází líp než následný existenciální strach o vlastní bytí a přerod k hrdinovi přijímacímu své odsouzení. Situaci zčásti zachraňuje Viktor Skála jako braniborský kurfiřt, ale i jeho neústupnost místy šustí naprázdno.

Kleistova neznámá hra v tomto brněnském vyvedení dostává punc toliko velebné klasiky, která z jeviště sice ušlechtile plyne, ale neobnažuje a neinterpretuje avizované rozpory. Inscenaci Tyc naštěstí násilně a křečovitě neaktualizoval, s výkladem mu na druhou nepomáhá ani vizuální řešení kusu. Divák tak nedostane možnost nahlédnout pod povrch dění a nezjistí tedy, jak tento souboj řádu a citů vlastně pro všechny na inscenaci zúčastněné dopadl.