Copak si asi o evropské armádě myslí Putin?

Vladimir Putin je najednou podle některých komentátorů permanentním faktorem západní politiky. Ještě než se stal aktérem amerických prezidentských voleb, byl aktérem britského referenda o vystoupení z Evropské unie. „Z toho může mít radost jenom Putin,“ stalo se jakýmsi univerzálním argumentačním trumfem.

Člověk k tomu přistupuje s neústrojnou směsicí pocitů. Na jedné straně se v některých může ozývat určité „já vám to říkal“ – v těch, kdo pamatují Obamův nástup do Bílého domu, jeho arogantní zrušení projektu protiraketové obrany a naivní „reset“ ve vztazích s Ruskem. Nebo jak nám Topolánkova vláda kazila renomé v Evropské unii svými prý studenoválečnickými snahami překazit větší rozvoj partnerství s Ruskem.

Na druhé straně na tom něco je – Putin skutečně chce slabou Evropu a hlavně rozbití transatlantické vazby, protože ta vadí mocensky – USA jsou symbolem „unipolárního“ světového řádu, v němž Rusko nikdy nebude mít postavení, jaké si přeje, zatímco Evropa je otevřena „multipolarismu“, případně eurasianismu. A Donald Trump je nepochybně Putinovým preferovaným kandidátem. Je dlouhodobě instinktivně izolacionistický (to je jediná konstantní politická myšlenka v jeho jinak politicky nepoznamenané mysli) a hlavně je nezkušený, egocentrický, impulzivní a příslušníky establishmentu, kteří by mu mohli radit, pohrdá. V poslední řadě také staví na odiv vůči Putinovi až homosexuální náklonnost a obdiv, což má na Putina asi nejmenší vliv – myslíte si, že zkušený důstojník KGB se dostal tam, kde je, protože podléhá lichotkám? Sotva.

Na třetí straně je ovšem nesmyslné od něčeho upustit jen proto, že si to někdo ošklivý přeje – „protože z toho bude mít radost Putin“, „protože přesně to islamisté chtějí“. Takže protože džihádisté sázejí na vyvolávání nepřátelství vůči muslimům, raději povolíte mnohoženství a sňatky třináctiletých dívek a vraždu kněze při mši najust označíte za absurditu, jež nemá nic společného s náboženstvím? A když vám Putin řekne „neskákej z toho okna“, tak skočíte?

Pak je taky důležité, že ten argument je, zdá se, účelový. Používá se ryze výběrově.

V reakci na brexit napsal ruský podnikatelský ombudsman Boris Titov, že „nejdůležitějším dlouhodobým důsledkem brexitu je, že odpoutá Evropu od Anglosasů, hlavně od USA. Není to nezávislost Británie od Evropy, ale nezávislost Evropy od USA. No a pak nebude daleko ke sjednocené Eurasii – asi deset let“. Vlivný televizní moderátor Dmitrij Kiseljov ocenil, že Britové odmítli „přímý rozkaz Baracka Obamy zůstat v EU“ a transatlantické síly prohrály. Podle poslance dumy Sergeje Železnjaka by prioritou evropských politiků „měly být zájmy jejich občanů, ne Washington a mlhavá, teoretická unifikace Evropy“.

Snad každý si všimne, že oslabení Evropy a transatlantické vazby šly v těchto ruských reakcích ruku v ruce.

Jenže u některých evropských projektů se námitka, že z toho může mít radost jenom Putin, neaplikuje. Jmenovitě oživených snah o vybudování evropské armády, k nimž se připojila i naše vláda. Je to projekt, jehož jediným důsledkem může být rozlomení transatlantické vazby a rozpad NATO. Budování evropské armády bude znamenat dublování kapacit s NATO, a tedy další snížení efektivnosti již tak nízkých výdajů na obranu. Poslední vážný náběh k posílení samostatné evropské obrany, deklarace ze Saint-Malo v roce 1988, měl aspoň tu přednost, že byl hnán jedinými dvěma evropskými vojenskými mocnostmi, Británií a Francií. Bez Británie je společná evropská obrana vojensky směšná. Když na ni začnete tlačit v této chvíli, znamená to, že vám o obranu vůbec nejde, že to je politický projekt.

Což bylo možné napsat ještě předtím, než minulý týden promluvila na toto téma vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku Federica Mogheriniová. „Vidím to jako epochální změnu. Poté, co neuspělo v 50. letech Evropské obranné společenství, bylo hodně vlád přesvědčeno, že vojenské síly zůstávají poslední baštou národní suverenity. Mnoho lidí si myslelo, že perspektiva brexitu nabízí příležitost nenechat se zpomalovat zemí, která vždy nejrozhodněji odmítala myšlenku sdílení nástrojů obrany. Mám pocit, že nadcházející odchod Británie z EU odstranil užitečné alibi, za něž se mnozí schovávali,“ řekla bývalá komunistka a obdivovatelka Jásira Arafata deníku La Repubblica.

Takže ztráta britských ozbrojených sil je posílením, nikoli oslabením kapacit EU – protože jde hlavně o zteč na ty poslední bašty suverenity. Obrana je jen příhodnou příležitostí k opětovnému nastartování projektu.

Kolik zlé krve to v Evropě způsobí, jak se fanatické bruselské elity zase o něco víc „zabejčí“ při prosazování velkých integračních skoků, které nikdo nechce, a přitom to pro skutečnou obranyschopnost Evropy neudělá vůbec nic. Jen to uspíší transatlantické vzdalování.

K myšlence zárodku společné evropské armády se připojila i naše vláda – v domněnce, že se tak alespoň něčím bude moci zavděčit kancléřce Merkelové, když už nebude moci podpořit její snahy rozprostřít po Evropě uprchlíky. Tady vidíme, z jakých motivů se takové záměry skládají – o skutečnou obranyschopnost vůbec nejde. A bylo to bláhové, seberou nám za trest peníze stejně.

Může mi někdo zodpovědný osvětlit, jak z tohoto nemá radost Vladimir Putin? Asi ne. Ten se povolává do role čerta jen tehdy, když se to hodí.