Je mi 16 a mám rakovinu. Chlapec dojemně a statečně popsal umírání
Jak se smířit se smrtí
NOVÉ
Když bylo Maxi Edwardsovi šestnáct let, diagnostikovali mu doktoři terminální stadium rakoviny páteře. Přestože mladého Brita tato zpráva tragicky zasáhla, rozhodl se neutopit zbytek svých dní na světě v depresích. Namísto toho věnoval závěrečný půl rok svého života psaní internetového blogu The Anonymous Revolutionary, ve kterém lidem přibližoval úvahy provázející postupné umírání. Před svou smrtí na konci března stihl navíc celé dílo vydat i knižně, některé pocity shrnul i v článku pro deník Guardian.
Čekání na výsledek zdravotnických testů, které měly v konečném důsledku rozhodnout o jeho dalším osudu, přirovnal Max k netrpělivosti při závěrečných zkouškách na střední škole. Výsledek vyšetření bohužel nedopadl tak, jak by si mladík představoval. Doktoři mu zjistili smrtelnou rakovinu páteře. I přesto se chlapci podařilo vzpamatovat celkem rychle.
„Myslím si, že je až překvapivě snadné smířit se s informací tohoto typu. Nebudu sice popírat osobní rozměr zjištění, že umírám, ale nakonec to vlastně doopravdy nemění nic důležitého,“ popsal Max svůj první tragický zážitek.
Mnohem nepříjemněji líčil snahu informovat o této skutečnosti své blízké okolí. Zejména při rozhovorech s přáteli nebo rodinou cítil Max neustálé nebezpečí toho, že se jedna ze stran rozbrečí. Při prvotním setkání se svými blízkými tak zažíval chlapec spíše pocity nepříjemnosti, než skutečného smutku.
V konečném důsledku Max nechápal ani poznámky lidí kolem sebe, kteří pokládali jeho schopnost vypořádat se s celou situací pozitivně za něco nemožného. „Chápu sice, proč to tak zvnějšku může vypadat, ale podle mojí zkušenosti je umírání na rakovinu série hospitalizací, spousta léků a pár špatných zpráv. Přes to všechno se nevyhnutelně vrátíte k předešlému způsobu života. Docela brzo mi došlo, že nijak nezáleží na tom, jestli umřu za deset let nebo za dva měsíce. Stejně ráno vstanu, jdu se vysprchovat a dám si čaj,“ sdělil své pocity.
Útěchu hledal v muzice, ne u Boha
Největším problémem se nakonec stala pohybová omezení, kterým musel chlapec čelit. Vzhledem k tomu, že rakovina zasáhla jeho páteř, doporučili doktoři rychlou operaci. Ta mu natrvalo paralyzovala pravou ruku, dlouhodobě měl navíc problém pohybovat nohama. Po období nutné rekonvalescence se mu ale nakonec hybnost do dolních končetin vrátila a chlapec tak mohl opustit kolečkové křeslo.
Narozdíl od jiných smrtelně nemocných pacientů nehledal Max jako zastánce levicové ideologie a velký obdivovatel myšlenek Karla Marxe útěchu ve víře v Boha. Pomohla mu naopak jeho další životní záliba – hudba. Paralyzovaná paže ho sice donutila přestat hrát na kytaru, chlapec se ale rychle začal učit na foukací harmoniku. Jindy se pro zlepšení nálady proletěl v letadle nad svým rodným Yorkem.
A Flight of Fancy https://t.co/Gh2vO4Duio pic.twitter.com/WZW6k2tKq9
— Max Edwards (@TheAnoRev) 18. března 2016
„Hodně lidí se prý za mě modlí a já sám jsem se taky modlil, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo něco změnit. (Dělal jsem to jen pro případ, že by to snad mohlo způsobit něco dobrého. To není pravděpodobné, ale co můžu ztratit?) Nevěřím v Boha. Nevěřil jsem v něj před svojí diagnózou a nevěřím ani teď. Rozumím tomu, že mnozí v mojí situaci hledají ve víře útěchu. Chápu i to, že mnozí se odvrátí nebo se dokonce naštvou na Boha, v kterého si mysleli, že věří. Ale já neudělal ani jedno,“ vyjádřil se Max ke svému náboženskému přesvědčení.
Samotnou smrt neviděl chlapec tragicky, a to ani v případě, že má nastat v mladistvém věku. Mnohem horší než smrt, je podle něj čekání na ni. To provází nekonečný kolotoč nemocničních vyšetření. Max prý dokonce na chvíli zvažoval, že se příště na magnetickou rezonanci nedostaví. Jediné, čeho by tím ovšem dosáhl, by byla ještě větší nejistota, kterou mladý Brit nakonec odmítl připustit.
„Myslím, že očekávání smrti je horší než smrt samotná. Je pravda, že se říká, že smrt je úplně ta nejhorší věc, co se člověku může stát. Vzhledem k tomu, že se nemůžu přimět věřit, že po smrti něco je, a představuji si, že je jen prázdná nicota, našel jsem si způsoby, jak se s touto představou vyrovnat,“ svěřil se čtenářům mladík.
Vydaná kniha i setkání s politiky
Poslední půl rok vlastního života navíc Max dokázal využít ke splnění vlastních snů. Příspěvky na jeho blogu připoutaly pozornost široké veřejnosti a díky jejich zájmu a podpoře se nakonec chlapci podařilo vydat knihu s názvem Anonymní revolucionář. Publikaci s rudými deskami zdobí srp a kladiva, přesně v duchu Maxova oblíbeného autora komunistické ideologie.
Právě příklon k levicové části politického spektra pomohl mladému Britovi k setkání s jinými jeho vzory Jeremy Corbynem a Edem Milibandem. Předseda britské Labouristické strany společně se svým předchůdcem uvítal chlapce přímo v prostorách Westminsterského paláce, kde s ním krátce pohovořili.
Meeting @jeremycorbyn and @Ed_Miliband in the Palace of Westminster, 15/03/16. pic.twitter.com/2kKT360IRG
— Max Edwards (@TheAnoRev) 16. března 2016
Maxe navíc povzbudilo, že celý proces kolem své diagnozy bral nesobecky. Oproti jiným umírajícím nehledal útěchu u svých nejbližších. Namísto toho se snažil nebrat celou situaci příliš tragicky, ale spíše se soustředil na smysluplné vyplnění dní, které mu na světě ještě zbývaly.
„Pomůže mi uvědomit si, že i když já umírám, není všechno jenom o mně. Nakonec jsem jen jeden ze sedmi miliard – číslo, které stejně jako moje rakovina bude růst a zvětšovat se i v dalších měsících a letech. Můj život je sice to jediné, co znám, ale i tak jsem jen tečkou na téhle planetě. Když vezmete v potaz desítky lidí, které znám, miliardy, které neznám, tisíce kilometrů, které leží mezi námi a nekonečnou řeku času, po které všichni plujeme ke svému konci, můžete dojít k nevyhnutelnému a podivuhodně útěšnému závěru, že stejně všichni umřeme. Já, vy a také všichni ostatní. Smiřte se s tím,“ zakončil Max svůj vzkaz čtenářům.
Týden po tom, co článek mladého pacienta vyšel na webu Guardianu, Max zemřel. Zprávu o úmrtí svého syna publikovali na chlapcově blogu jeho rodiče Dan a Jenny. V posledním příspěvku na této stránce poděkoval otec s matkou čtenářům za podporu. Právě díky ní se prý Max mohl v posledním půl roce života cítit i nadále šťastný.
