Konzervativní revoluce v Česku?

V postkomunistické střední Evropě probíhá konzervativní revoluce, naplno zasáhla Maďarsko a Polsko, Česko může jít jejich směrem – třeba pod vedením tandemu Zeman-Babiš. Shodne se na tom nemálo komentátorů tady i za hranicemi. Popisují tak sílící autoritářské tendence, často nacionálně podbarvený izolacionismus, odpor vůči novotám, zvláště přicházejí-li z Bruselu. Za jeho protivníka bývá označovaný liberalismus nebo liberální demokracie – na politické frontě se mu dle zpráv z bojiště nevede dobře. Nechám stranou situaci v Polsku a Maďarsku a (ne)oprávněnost jejího hodnocení západními pozorovateli. Mluvíme-li například jako komentátor HN Petr Honzejk o postupující „konzervativní revoluci“ v Česku, je to v jednom důležitém ohledu docela matoucí.

Po roce 1989 se v české politice k nějaké formě konzervativismu hlásil, kdekdo – od aristokraticky koncipované ODA, přes některé politiky ODS a lidové strany, po lidi z marginálních stran v některých případech dost legračních – výrazných výkonů na tom poli dosahuje Občanská konzervativní strana známého veleducha Jiřího Janečka. Vlastně všichni se museli vypořádat s jednoduchou otázkou: co by vlastně měl český konzervativec uchovávat, konzervovat? Pro Poláka je odpověď jednoduchá – tamní konzervatismus vychází z nějaké mnoha a mnohaleté místní tradice, o níž si může leckdo myslet ledacos, nepopře ale, že je živá. V Česku ale (v Čechách jistě víc než na Moravě) došlo – především kvůli totalitám dvacátého století – k daleko výraznější diskontinuitě, tradiční svět v podstatě zmizel, s dobrým i zlým, co lidem přinášel. Ke konzervování toho moc nezbylo.

Zdejší konzervativismus nebo alespoň ta jeho nejrozšířenější a potenciálně úspěšná podoba je značně paradoxní. Hlásá jakési principy, hodnotově či kulturně má ale blízko k myšlenkovému světu pozdního komunismu, tedy výsledku surového a tupého modernizačního projektu. Vysněnou zemí zdejšího lidového konzervativismu není – jistě idealizovaný – obraz české vesnice, jejíž život plyne v odvěkém rytmu střídání ročních dob a církevního roku, ale hmotně sice zajištěná a na radostnou a nebržděnou spotřebu orientovaná, ale kulturně vykořeněná „krajina“ tuzemských sedmdesátých a osmdesátých let. Jenomže bez opory v nějaké žité tradici se z konzervatismu stane utopie (jen obrácená k minulosti místo budoucnosti) nebo karikatura. Konzervatismus je také stranou jakéhosi v širším slova smyslu kulturního společného jmenovatele, dědictví. Jeho zdejší „výšku“ vystihuje fakt, že jedno ze známých protislámských vystoupení prezidenta Zemana proběhlo na půdě… řeznictví. A troufám si odhadnout, že pro mnoho lidí, kteří přísahají na obranu evropských hodnot znamená, dejme tomu, slovo Alighieri tak nanejvýš značku italského sportovního auta. Česku „konzervativní revoluce“ nehrozí. Hrozí mu něco horšího. Tradice může často působit jako brzda pokroku, někdy ale může zafungovat jako brzda záchranná. Společnost odstřihnutá od vlastní historie a tradice, hodnotově vykořeněná (co jiného než v politice reprezentuje Andrej Babiš?) je právě kvůli tomu náchylnější ke strachu, že bude smetena nějakou reálnou či pofiderní hrozbou. Může být snáze svedena k tomu, aby se opevnila v autoritářském bezpečí, třeba pod vlajkou nějakých tradičních hodnot, o nichž už ale nikdo neví, jaké to vlastně byly.