Voda jako politická síla
1
Zpětná analýza českého a moravského sucha z roku 2015 ukázala, že situace dozrávala již od roku 2005, kdy se v některých regionech začínalo zatím v málo zřetelné formě projevovat půdní sucho. V době psaní tohoto příspěvku (konec zimy 2017) stále ještě nedošlo k návratu do původního stavu i přes srážkově průměrný rok a tuhou zimu. Na mnoha místech nebyly doplněny zásobníky podzemních vod. Sucho, byť v mírné formě, pokračuje, a navíc, jak ukazují současné příklady z jihozápadu USA, Austrálie, Indočíny i odjinud, může snadno přejít v přívalové srážky a povodně.
Příčin je pravděpodobně celá řada – od snížení „houbovitosti“ krajiny, zejména půdní retence, až po zvyšující se teplotu, která se v ČR zvýšila o 0,6 °C za posledních 30 let uvnitř samotné půdy. Svoji roli hrají i nelineární reakce toho typu, že když půda popraská, v celém půdním horizontu dochází k rychlejšímu odparu. Podle modelů ČHMÚ pravděpodobně dojde k poklesu průtoků v řekách o 10–15 %, ale suchem je stále ostrůvkovitě ohrožena zhruba třetina plochy ČR, i když situace se rychle může zlepšit (či naopak).
Zdá se, že otázky vody se stanou chronickým civilizačním problémem, proto je docela zajímavé podívat se alespoň v několika vybraných příkladech na to, co se s vodou děje ve světě.
Voda jako věc veřejná
Elisabeth Macková se spolupracovníky zkoumala dostupnost vody v USA. Pod pojmem dostupnost rozumíme jednak materiální, jednak ekonomickou dostupnost. Znamená, že vody je fyzicky dost a že si ji můžeme dovolit. Výzkumný tým chtěl původně zkoumat suchem postižené oblasti, jako je Kalifornie, ale pro srovnání shromáždil data z ostatních států USA. Ukázalo se, že zatímco dnes si účty za vodu nemůže dovolit 12 % domácností, během příštích let by se tento počet mohl zvýšit až na 36 % domácností, a tím by se USA ocitly v podobné či horší situaci než například Tunisko. Je docela důležité popsat, jak k tomuto závažnému číslu autoři došli a co vlastně znamená.
Především je nutné si uvědomit, že bez státní podpory by 60 % lidí na světě mělo potíže s placením účtů za vodu. Pro ceny vody je typická dlouhá stagnace cen a pak skokovité zdražení. To je způsobeno buď politickým tlakem na udržení nízkých cen vody, který se již v určitém momentu nedá ekonomicky ustát, anebo nákladnými opravami infrastruktury. Výpočet, že třetina amerických domácností by měla finanční problémy, je počítán z realistického odhadu, že v příštích letech se ceny vody zvýší o 40 % oproti cenám z roku 2014.
Čím méně lidí je připojeno na vodovodní řad, tím je voda dražší, protože náklady na údržbu infrastruktury neklesají. V Detroitu bylo od roku 2014 od vody odříznuto padesát tisíc domácností a na předměstí Filadelfie byl vodovodní účet ukončen pro 227 tisíc zákazníků. Tato čísla vypadají fantasticky a čekali bychom je například v Uttarpradéši, ale celá zpráva je dobře dokumentována a veřejně přístupná (viz Mack E.A., Wrase S. (2017) A Burgeoning Crisis? A Nationwide Assessment of the Geography of Water Affordability in the United States. PLoS ONE 12(1): e0169488. doi:10.1371/journal.pone.0169488).
V drahých městech, jako je Atlanta, Seattle či Washington, jsou náklady na vodu za měsíc pro čtyřčlennou rodinu při spotřebě 100 galonů (380 l) na osobu 300 až 325 amerických dolarů. Pro srovnání, průměrná spotřeba v ČR je 88 litrů a v některých městech 90 až 100 litrů na osobu a den. V Uruguayi se spotřebovává kolem 60 litrů, ale v Kanadě dosahuje spotřeba neuvěřitelných 770 litrů! V zásadě ovšem platí, že i lidé v hodně chudých státech by měli mít zaručeno formou „práva na vodu“ 50 litrů na osobu a den, a to za nízké, státem dotované ceny, a teprve vyšší spotřeba by měla být zpoplatněna. Částka za vodu by neměla překročit 5 % příjmu domácností. Součástí „práva na vodu“ je jako ve Velké Británii zákon, že neplatiči nesmí být odpojeni. Znamená to však, že náklady se rozdělují buď z daní, nebo účtů řádně platících domácností.
Krizové faktory
Hlavním krizovým faktorem je pochopitelně možnost sociálních protestů nejméně u těch 36 % amerických domácností, a tím i voličů, kteří se budou potýkat s vysokými účty za vodu. Kdybych byl populistický politik, věděl bych, co mám lidem slibovat – dostupnou vodu! Celkový trend je zřejmý – vznik a rozšiřování se již dnes upadajících regionů. Krizová mapa se dá sestavit podle oblastí s nízkými mediánovými příjmy. Ty jsou pro bílé rodiny 26 tisíc, pro Hispánce 16 tisíc a pro černochy 17 tisíc amerických dolarů na osobu za rok.
V USA je ještě jednodušší počítat krizová ohniska z počtu rozdělovaných poukázek na jídlo (food stamps), na nichž v současnosti závisí 43 milionů obyvatel, tedy zhruba oblast o velikosti střední Evropy. Naštěstí díky vysoké zaměstnanosti počet klientů závislých na potravinové pomoci klesl o nejméně dva miliony, ale celkový trend posledního desetiletí je výrazně rostoucí. Obvykle se Americe snažíme porozumět z té líbivější stránky velkých filmů a nových technologií, ale údaje o poukázkách na jídlo nám tento obrázek dokreslují poměrně dramatickým způsobem. A to jsme ještě do scénáře možných sociálních nepokojů způsobených chudobou nezapočítali potraviny, na které domácnosti spotřebovávají kolem 18–20 % příjmů či více. Ceny potravin přitom kromě situace na globálním trhu odrážejí ceny energií a vody.
Podle výsledků srovnávací studie cen vody poskytovaných státními a soukromými firmami jsou ceny soukromých dodavatelů vyšší, což nikoho nepřekvapuje. Stále víc municipalit – nově například Paříž – se proto snaží o zpětný výkup vodáren. Nejedná se jenom o ceny vody, ale snad hlavně o dlouhodobé plánování oprav infrastruktury. Velká část americké vodovodní infrastruktury pochází z období po roce 1950, kdy došlo k plánování dálnic a rozvoji rozsáhlých předměstí. Očekávané výdaje na opravu a zanedbanou údržbu jsou tak velké, že si v uváděném čísle musíte několikrát spočítat všechny nuly. Ale také naprosto objektivně rostou náklady na úpravu a čištění vody.
Celková situace v USA, ale i v Evropě a na dalších místech vypadá tak, že pokud necháme proces bez státní kontroly či nějaké místní regulace proběhnout, musíme počítat se zdražováním vody, a to nejspíš ve scénáři, že několik let se nebude dít nic, a pak budeme překvapeni. Společnost je přitom naladěna tak, že spíš bude protestovat proti rostoucím daním či cenám vody, nájmů a potravin než například kvůli občanským svobodám. Voda se tak postupně a poněkud nenápadně stává silnou politickou silou v pozadí.
