Smích moderátorů to stvrdil: z ceny Magnesia Litera je sitcom

Na letošním udílení cen Magnesia Litera se patří ocenit podobu předávacího večera, protože obstojně reflektoval, že toto ocenění je za schopnost klást slova – tedy hodně se v něm mluvilo. Bylo dost času na rozhovory s předávajícími i oceněnými, až někdy nebylo na co se ptát a vznikaly chvíle ticha. Očekávání, zda onen okamžik zachrání přece jen zpovídaný nějakou duchaplností, nebo ho zpovídající zastře smíchem. Vzhledem k tomu, že tyto ceny předávají stále tíž lidé a moderují je několik let tíž lidé a navzájem si v přenosu každoročně sdělují, o čem všem už spolu v minulých ročnících mluvili, stvrzuje smích moderátorů sledovaný žánr: je to sitcom. Vždyť tu vždy přijde na zažité chování ústředních figur (Daniela Písařovicová ohlásí sponzory, „Jirka“ Havelka poezii, Dagmar Havlová se svěří s tím, co všecko přečetla, Jiří Srstka zažertuje na téma autorských práv) a ještě je divák pro jistotu naváděn, kde se chytat za břicho.

Přitom onen večer utíká rychle, žádné serepetičky a výmysly ho nebrzdí, odevzdá se, co se odevzdat má. Ale jako by tato dynamika zmíněný žánr roztaženého skeče potvrzovala. Přesto kvalt slavnosti sympatický je a kéž se mu od autorů tohoto ceremoniálu přiučí autoři ostatních, třeba urputné divadelní Thálie.

Přes setrvačnost večírku se ale moderátory patří ocenit za jejich chování. Když přišel na jeviště Nové scény Národního divadla ministr kultury Daniel Herman, neváhal moderátor Jiří Havelka připomenout zdejší šílenství minulého týdne a jednoznačně upozornit, jak důležité je, že se našel aspoň jeden člen vlády, který vytrvale upozorňoval, že poklonkovat před cizí státní návštěvou je trapné, ubohé, lokajské. O Hermanovi si jistě lze myslet ledaco nepěkného, ale v tomto případě nechť je mu připsáno, co mu připsáno být má. Byla to svěží chvíle a konečně doklad, jak by taky moderování takovýchto podniků mělo vypadat. Čili že by mělo být ukotveno ve světě, ve kterém žijeme. (Vzhledem k tomu, jak se tu v posledku nakládá s kritiky či jen prostě slušnými lidmi, bude napínavé sledovat, zda Havelkovi za jeho „odvahu“ vznikne od veřejnoprávní televize nějaký postih.)

Zamlčené problémy

Zároveň je škoda, že žádný z moderátorů nenašel skulinu, jak zmínit nedávné rozčilení devíti spisovatelů (Petry Hůlové, Adama Borziče, Ivana Binara, Ireny Douskové, Víta Janoty, Jana Buriana, Jonáše Hájka, Ondřeje Hanuse, Básníka Ticha), zprvu odhodlaných ceny ignorovat na protest proti hlavnímu sponzorovi cen, Karlovarským minerálním vodám. Jasně, sponzor je sponzor, vymiňuje si, o čem mluvit nechce. Ale proč o problému raději mlčet, než sbírat body za schopnost dohodnout se?

Tato firma totiž podporuje také pěvecké ceny Český slavík, v nichž loni bodovala rasistická kapela Ortel a její zpěvák téhož jména. A protože sponzor toto ocenění nezatrhl, ani se od něj nedistancoval, bylo z toho mrzení. K udobření došlo až poté, co se sodovkárna svěřila, že jako generální partner ankety nemůže ovlivňovat její výsledky, ani zasahovat do jejích pravidel, přičemž firma prý navíc nevyjádřila podporu nikomu konkrétně, nýbrž podpořila celou tuzemskou hudební scénu. To vlastně znamená výslovnou podporu mj. Ortelu, přesto se autoři s uvedeným vysvětlením smířili a spor ukončili. S výjimkou nakladatele Viktora Stoilova (vítěze loňského ročníku Litery s románem Básník), který si trval na svém a nepřihlásil do soutěže své knihy – z nichž jako každoročně by si jich cenu zasloužilo několik.

Podle pravidel Litery sice poroty jednotlivých kategorií měly možnost si „donominovat“ kteroukoli knihu dle svého uvážení, leč nakonec se prý všichni shodli, že budou respektovat Stoilovovu vůli a produkci jeho nakladatelství Torst nechají být. To je důležitá věc: žádné lámání přes koleno, ústa k jinému názoru a de facto vzpoura sponzorovi. Třebaže tomu to patrně je fuk, protože víc než o literaturu mu jde o prezentaci svého loga a jména na obrazovce. Ale zkrátka mlčet o rozdílných názorech se nemělo, nedělá to dobrotu. Je to jenom koumáctví. (Mimochodem, zvláštní je také to, že ani jednou nebyla zmíněna nízká úřední podpora literatury, letos nejnižší vůbec. Dokonce ani před ministrem kultury, když rozšafně sliboval, že po letech marností se už na jaře „hodí na papír“ podoba českého literárního centra.)

Kdo s koho ne a ne a ne

Pokud jde o samotná jednotlivá ocenění, lze-li na nějaké oceňování jako způsob literárního hodnocení vůbec přistoupit, měl letošní ročník dvě zajímavosti. Jednak tu méně důležitou, ale – jak se ukazuje z dosavadních ohlasů – pozornosti vděčnou, totiž že ceny předávali muži a přebíraly je najmě ženy. Jednak tu důležitější, totiž že loňský rok nevyprodukoval žádný jednoznačný hit, aby předem bylo jasné, kdo vyhraje. Zároveň to vlastně bylo jedno.

V umění narvaném desítkami tisíc titulů ročně jistě je snadné mít vlastní názor a přít se, jak je možné, že se na někoho nedostalo. Ale vyjdeme-li z toho, že Litera chce objevovat „srozumitelnou literaturu“ a přivádět lidi ke čtení, jak aspoň existence Litery často je obhajována, některá rozhodnutí jsou přinejmenším zvláštní.

Už druhým rokem nerozumím, jak je možné, že je přehlížena edice nakladatelství Argo a fantastická a objevná práce Martina Machovce na edici Básnických spisů Egona Bondyho. Možná se čeká na její ukončení (jeden svazek), stejně jako se možná čeká na ukončení edice Dílo Jaroslava Seiferta nakladatelství Akropolis (ještě dva svazky). Je však nutné v takto výjimečných případech na něco čekat? Proč? Těžko pochopitelné třeba také je přehlédnutí románu Jana Faktora Jiříkovy starosti o minulost (Plus), opravdu výjimečné a přitom čtivé prózy.

Ale co teď už naplat. Bezvýhradnou radost mám z ocenění překladu Ivety Mikešové polského románu Joanny Batorové Pískový vrch. Taky Daniela Hodrová, vítězka Knihy roku s románem Točité věty, je láska. Ale samozřejmě blahopřeji všem vítězům.