Jindro, miliardáři mají šunku od kosti, poletím s nimi
Kdo čekal, že Miloš Zeman bude silným politikem, který přestaví parlamentní demokracii v prezidentský systém francouzského typu, spletl se. Od chvíle, kdy loni začátkem srpna narazil s prezidentskou vládou Jiřího Rusnoka, sestavenou proti vůli jakékoliv vládní většiny, nezmohl se na jediný zásadní politický tah. Jeho vliv začíná a končí tím, že zásadně přispívá k obratu zahraniční politiky východním směrem. Jedná ale v symbióze s vládou, která s ním sdílí názor na vztahy s Ruskem, Čínou a spol. Kabinet by takovou politiku ale téměř jistě provozoval bez ohledu na prezidenta.
Jinak nemá Miloš Zeman na nic podstatného vliv mocensky ani intelektuálně. Nerozehrál jediný politický souboj. Bohuslava Sobotku i Andreje Babiše jen chválí. Blokace politických náměstků ve služebním zákoně je mnohem víc snahou na sebe upozornit, než skutečným střetem. A přestože je Zemana všude plno, titulní strany a televizní zprávy plní jeho řeči a výstřelky typu cesty na sraz s Putinovými přáteli na Rhodosu, nikoliv politické, natož státnické činy.
Z Miloše Zemana se bohužel stává tragikomická postava. Dobře to vystihují události posledních dní. Trucující prezident opět nepozval na oslavy státního svátku dva rektory, kteří mu nešli na ruku. Mstivé gesto se ex post snažil obhajovat jako snahu chránit důstojnost úřadu i státu. Tu zjevně chápe tak, že hlava státu je vyjmuta z kritiky, kterou on sám rozdává na všechny strany.
Pár hodin na to degraduje důstojnost hlavy státu tak, jak se to nepovedlo už hodně dlouho prezidentovi žádné civilizovanější země. Věcně je to malichernost, která nestojí za slovo. Symbolicky je to nepochopitelná degradace úřadu, která naznačuje, že prezident prošel black outem mysli.
Na zpáteční cestě ze státní návštěvy Číny, kam se vypravil s dvěma vládními airbusy plnými podnikatelů, opustil Miloš Zeman delegaci a nasedl do soukromého letadla najatého finančními skupinami PPF a J&T. Jejich majitelé a manažeři byli součástí Zemanovy delegace, ale cestovali po vlastní ose. Prezident si k nim na zpáteční cestě přisedl, protože jejich stroj, na rozdíl od vládních airbusů, letěl do Prahy přímo a nemusel stát dvě hodiny na tankování v Ulambátaru. Prý tím získal dvě hodiny navíc na oslavu státního svátku. Otázky, proč jeho protokol nezařídí cestu tak, aby byl prezident v Praze s dostatečnou rezervou, jsou banální.
Čtěte také: Uspořil se čas, hájí Hrad cestu Zemana letadlem PPF a J&T
Absurdnost Zemanova letu nejlépe vynikne ve srovnání. Umíte si představit, že by Barack Obama dal před svým Air Force One přednost soukromému letadlu Billa Gatese? Nebo že by se Angela Merkelová vracela z Pekingu strojem pronajatým firmou BMW? Když prezident nebo premiér přiveze vládním letounem nejbohatšího občana své země, je to v pořádku. Opačně je to zvrácenost rolí, kterou chápe každý soudný člověk.
Sofistikovaná diplomatická a protokolární pravidla fungují mimo jiné proto, aby přesně odrážela společenskou hierarchii. Pokud je vyložíme v Zemanově stylu, doprovázel Miloš Zeman na audienci u čínského prezidenta jako pobočník Petra Kellnera.
Ti, kdo s ním někdy zažili společnou cestu vládním speciálem, jsou přesvědčeni, že vysvětlení návratu do Prahy je prozaičtější. Miloš Zeman pojímá cesty jako lukulské hody. A když už nemůže kouřit, vynahrazuje si to jídlem a alkoholem. Už na terminálu v Kbelích to zpravidla začíná příkazem šéfovi hradního protokolu Jindřichu Forejtovi: „Jindro, dal bych si nějaké bílé víno a chlebíčky.“ Třeba na letišti Charleroi v Bruselu, kde už na delegace čeká policejní doprovod na cestě v koloně, není zvykem zastavovat se v salonku na terminále. Po přistání ale opět zazní: „Jindro, dal bych si nějaké bílé a něco k snědku.“ Kolona přece počká, jede prezident.
Miloš Zeman nejspíš uslyšel, že v letounu miliardářů mají lepší šunku, campari a víno. A prostě si přesedl. Tohle není žádné podlézání vlivným finančním skupinám. To je představa Miloše Zemana o roli hlavy státu. Večer ji korunoval vyznamenáním Winstona Churchilla in memoriam.
