Sobotkova socialistická revoluce
1
Ze všeho nejdříve se musím vrátit k poslednímu editorialu, v němž jsem necitlivě nezmínil Miroslava Brýdla, dlouholetého starostu Litomyšle, který se tolik zasloužil o urbanistický rozvoj města, kam také přivedl kvalitní moderní architekturu. Jméno pana starosty mělo zaznít, protože samo se nikdy nic neudělá a za prací vždycky stojí konkrétní člověk. Za vším dobrým, ale i zcela nepochopitelným.
Kdo by si myslel, že to bude právě Bohuslav Sobotka, který sociální demokracii pod tlakem klesajících preferencí povede do náruče krajní levice? Sociální demokracie mohla být poslední velkou demokratickou stranou profilující se jako garant liberálních pořádků v zemi. Chvíli se dokonce mluvilo o tom, že by chtěla oslovit i městské liberální voliče, a ta úvaha nebyla ani tolik scestná. Sociální demokraté měli potenciál oslovit středové voliče, těžit z role garanta demokratického vývoje společnosti, někoho, kdo může zastavit nástup autoritářského režimu s fašizujícími rysy (prosím neplést s německým nacismem). Ale premiérovi poradci objevili nějaký sofistikovaný průzkum, že strana má prostor nalevo. U sociálních demokratů bylo vždycky podezření, že si to rozdají s komunisty. To je jejich stigma, v sociální demokracii je spousta bývalých komunistů nebo komunistů duchem, ale zároveň komunisti už jednou stranu roku 1948 zničili, z mnoha dalších důvodů v roce 1995 přijali v Bohumíně usnesení (sakra, už jsem taky veterán, protože jsem tam byl jako reportér a na zpáteční cestě do Prahy jsme s Markem Vítkem, tedy přesněji řečeno já, na pumpě v Hranicích do Škody 130 místo benzinu nalili plnou nafty, auto obraceli na bok, abychom ten sajrajt dostali z nádrže, škodovka vše zvládla, ale domů jsme dorazili po deseti hodinách), které jí zakazuje vládní spolupráci s komunisty. Až Bohuslav Sobotka, ten katolík z jižní Moravy, zase vypustil džina z lahve a minulý týden prohlásil, že by s komunisty do vlády šel.
O pár dní později pak představil daňové opatření, kterým by zdanil vyššími odvody všechny s platem nad padesát tisíc korun. Logiku to dává, ale je to doleva, zpátky ni krok. Z toho plyne jediné: že se sociálními demokraty cesta k liberální demokracii a sociálně spravedlivé společnosti nevede. To má spíš parametry znárodňování, které v roce 1948 skončilo mimo jiné oním zánikem sociální demokracie. Možná v tom ale někdo nějakou politickou racionalitu najde. Nicméně pro všechny od středu napravo je jasné, že se sociálními demokraty cesta nepovede. Samozřejmě to nejde ani s Babišem, s nímž slovo demokracie, nebo dokonce parlamentní demokracie absolutně nelze asociovat. Tím se nám samozřejmě svobodný prostor dost zužuje a nezbývá než doufat ve vzkříšení pravicových nebo středových sil. Čekají nás krušné časy.
P.S.: Kolega Kaiser mě upozornil, abych neopomněl jeho rozhovor s předním bulharským intelektuálem Ivanem Krastevem. Má pravdu, rozhovor je hodně zajímavý, jeho cestovní útrapy vlakem do Vídně aspoň stály za to. Tak si to, prosím, taky přečtěte!
