Marek Dalík jako povolený terč

Na začátku poznámky k rozsudku čtyř let vězení pro Marka Dalíka bude autor výjimečně osobní. S Dalíkem se v podstatě neznám, pamatuji si na jedinou konverzaci s ním. Odehrávala se za kuriozních okolností, v říjnu 2009 v jedné pražské restauraci, kde jsem předtím pořizoval rozhovor s Mirkem Topolánkem. Předseda ODS odešel z rozhovoru rozezlen poté, co padla otázka na Monte Argentario, kde Topolánek s Dalíkem trávili léto. (Podle oficiální verze měli vilu pronajatou jen na ono léto, pak ovšem vyšlo najevo, že Dalík měl ve vile instalované moderní české umění včetně docela těžkých soch. A bylo nelogické, proč by se na pár týdnů trápil s jejich transportem.) Vyšel jsem před restauraci a nemohl najít svůj mobil, vrátil jsem se do restaurace, padl na čtyři a hledal telefon pod prázdným stolkem. U vedlejšího stolku už seděl Dalík a nadával mi, co že to řeším za nesmysly a ať se zaměřím na mladého Dobrovského. (Vládl přechodný kabinet Jana Fischera a spekulovalo se o tom, jaký vliv na něho Jan Dobrovský má.) Úvod má jen preventivně vyvrátit podezření, že by mě k Marku Dalíkovi pojily nějaké osobní vazby či dokonce sympatie. Protože ve zbytku textu půjde už jen o rozpaky nad výkonem soudu a státního zástupce, kteří teď společným úsilím Marka Dalíka přivedli do vězení.

Kauza je v rovině tvrzení proti tvrzení, obvinění rakouského manažera Stephana Szücse, že si mu Dalík řekl o úplatek ve výši půl miliardy korun, padlo čtyři roky poté, co Topolánkova vláda pozastavila (a pak znovu spustila) obří obchod nasmlouvaný s rakousko-americkou zbrojovkou Steyr ještě za vlády Jiřího Paroubka. Kromě toho je tvrzení zaznamenané v depeších americké ambasády z Prahy do ústředny ve Washingtonu, což víme z Wikileaks. Nicméně depeše jsou žánr pro pokud možno kvalifikované drby. Szücs vzbuzuje asi takovou důvěru jako Dalík. Tendr na stroje pro českou armádu nakonec proběhl, takže podle logiky soudů se asi nějaký úplatek uskutečnil. Nebo ne? Je tak trochu otázka víry, komu se soud rozhodne věřit.

Ale spíš tu jde o lehkost, s níž český soud překvalifikuje trestný čin. V tomto případě nejprve podvod – Dalík prý sliboval, co nemohl ovlivnit – posléze pokus o úplatek. Mirek Topolánek, který u odvolacího soudu vypovídal jako svědek, vypovídal ještě ve věci podezření z korupce. A řekl, co by v jeho situaci asi řekl každý: Nesmysl už proto, že Dalíkův vliv na mě se dramaticky přeceňuje. Načež soudce Martin Zelenka uprostřed soudního řízení obrátil a rozhodl, že v tom případě je třeba překvalifikovat Dalíkovo jednání zpátky na podvod. A že mu Topolánek poskytl důkaz.

Jistě se pro takové cikcak souzení dá najít právnický výklad, nicméně člověk s elementárním smyslem pro fér hru vidí, jaká je to záludnost. A že trest pro Dalíka za podvod je taky výrazem frustrace orgánů a soudce, kteří mu bezpochyby chtěli prokázat pokus o korupci – a pak se ukázalo, že k tomu nemají důkazy. Snad to není staromódní představa, ale nemá snad usvědčení z pokusu o úplatek vypadat tak, že oslovený nabídku ohlásí na policii a pak ve spolupráci s ní žádost o úplatek nějak zdokumentuje? Nebo tak, že policie je schopna zdokumentovat finanční transakci? Řeči po letech jsou trochu málo.

A ještě poznámka na závěr: náměstek vrchní státní zástupkyně v Praze Adam Bašný si v pondělí, hned po vynesení pravomocného verdiktu, pochvaloval: „Je to dobrá zpráva pro všechny slušné občany v této zemi, že osoba, která se nacházela v bezprostřední blízkosti předsedy vlády a dopustila se bezskrupulózního jednání, je pravomocně odsouzena.“

To je tedy v situaci, kdy už dlouho běží soud kvůli privatizaci menšinového podílu v OKD, jeden z obžalovaných se brání, že cenu neurčoval on, ale tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka, přitom obžaloba tehdejšího ministra a dnes premiéra nepředvolá ani jako svědka, projev hrdinství. OKD žaluje totéž Vrchní státní zastupitelství v Praze, které mělo na starosti Dalíka. Podle všeho je VSZ o jednu mocenskou garnituru pozadu.