Nekecáme, tweetujeme
Utrhovačný způsob dělání politiky u nás nebere konce. Mladá fronta Dnes zaútočila na ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka (ČSSD), že jeho ministerstvo „prosazuje nelegální léčbu buňkami.“ Lidově řečeno jde o návrh, aby se ze zdravotního pojišťování hradila léčba nohou cukrovkářů tzv. kmenovými buňkami. Článek sám je pozoruhodný už tím, že přítomný čas (ministr chce), který autorka udržuje po většinu textu, se na samém konci zhroutí do času minulého, totiž že z návrhu vyhlášky byly inkriminované léčebné postupy před pár dny vyřazeny. MfD případ s kmenovými buňkami v podstatě recyklovala poté, co se uzavřel, už před týdnem o tomtéž psaly Zdravotnický deník a server aktuálně.cz.
Možná i proto, že mu to přišlo jako nastavovaná kaše, se ministra Němečka zmocnilo vzrušení a do mikrofonů zauvažoval, jestli daný článek náhodou nesouvisí se skutečností, že MfD patří koaličnímu partnerovi Andreji Babišovi. Což je od Němečka nepodložená spekulace, ovšem dvakrát pochopitelná.
Za prvé Babiš docela masivně nakupuje i ve zdravotnictví, těžko ho tedy označit za nezúčastněného strejdu z Průhonic, kterého na bílém resortu zajímá jen to, kolik ten otrava Němeček bude požadovat ze státní kasy, kterou musí hlídat on, když to nikdo jiný slušný nechtěl dělat.
Za druhé to je obecný a neřešitelný problém politických novinářů, kteří pracují v novinách vlastněných politikem a dokonce členem vlády. Těžko se redaktoři MfD mohou divit, považuje-li někdo jejich texty za cinknutou a politicky zaujatou práci, i kdyby v daném případě nebyla. Ty ošklivé souvislosti nikdo ex post uměle nevytváří, ty tu objektivně jsou, a oni sami v nich oběma nohama stojí. Občas kladená otázka, jak dlouho ještě a kam až bude Andrej Babiš růst, má jednoduchou odpověď: dokud české společnosti tyto jednotlivé perfidní situace, z nichž se skládá ministrův několikavrstevnatý střet zájmů, nebude vadit.
Noviny ovšem jen vykoply míč, po Němečkově obraně dál útočil ministr Babiš vlastnoručně. První jeho vstup na Twitteru „Šnajdroid Němeček by měl urychleně nastoupit protialkoholickou a psychiatrickou léčbu“ je urážlivý jen osobně, v jednom ze spršky dalších už Babiš Němečka přímo obviňuje ze zlodějny: „V roce 2009 koupil Němeček jako ředitel ostravské fakultní nemocnice Cyberknife za 200 mio., normální cena: půlka. Je to evropský rekordman. Ale rozumím tomu, že stavět dům v Čeladné je drahá záležitost.“ V disciplíně nactiutrhačství přímo ve vládě je to novinka, dokonce ani když Miroslav Kalousek tvrdil, že zakázka pro ProMoPro byla zlodějna, neobvinil Alexandra Vondru z osobního prospěchu.
Všimněme si použité techniky. Je to obdoba tendence vypozorované u některých uživatelů Facebooku, kteří si intimnosti raději vyměňují na síti, než když jsou tváří v tvář. Dosud se myslelo, že tento projev širšího fenoménu známého jako digitální demence postihuje výlučně teenagery. Představa, že by si dva členové vlády, dospělí lidé, ty nejzávážnější věci vyříkali o samotě, je asi staromilská a idealizující. V politice má vypouštění jedovatých šípů dlouho tradici, která začíná dávno před Babišem. Ale dřív se uráželo a naznačovalo v rozhovorech s novinářem, na tiskové konferenci, na mítinku, tedy v nějakém lidském prostředí. Útočník neměl jistotu, že někdo v jeho fyzické přítomnosti na ten útok okamžitě nezareaguje, nekontruje protiotázkou atd. Tady si představíme politika-autistu (nebo jeho tvůrce tweetů, otázku autorství teď nechme stranou), jak něco nadatluje do svého přístroje, vyšle do světa, přístroj vypne a jde si po svém. Je králem svých veřejných výstupů, dokud nechce, může mlčet, pokud ho něco dodatečně napadne, dál přitopí. Politik, který dělá politiku poštěkáváním, našel ve Twitteru dokonalou platformu.
