Dějiny hromady zlata. O etice superbohatých

Každý, kdo dnes sleduje komentářové rubriky kritických médií, nemůže si nevšimnout společenského jevu, který nedávno Martin Fendrych pěkně nazval miliardářskou demokracií (viz rovněž komentář Martina Weisse zde). Pokud se na daný problém, t.j. stále zřetelnější tlak na rozdělení politicko-správní moci mezi úzkou elitu nejbohatších jedinců určité společnosti (dobře pozorovatelné v současné České republice, ale samozřejmě nejenom tam), podíváme z historického úhlu pohledu, zjistíme, že se nejedná o fenomén, který by byl tak docela nový.

V současném kritickém liberálním diskursu se už po několik let těší značné oblibě srovnávání vývoje uplynulých třech desetiletí euroamerické společnosti (ca. od osmdesátých let dodnes) s vývojem v antickém Římě, těsně před transformací tohoto impéria ve středověké etnicky definované mocenské útvary (5. století po Kristu). Názor, že faktická, tj. prameně doložená a skutečně hrozivá nerovnost ve společenské distribuci bohatství nakonec přivodila rozpad Římské říše,a že obojí je jenom předobrazem toho, co se dnes děje nám a co nutně stejně skončí, je celkem rozšířený a vypadá i atraktivně - především v momentě, chápeme-li současnou euroamerickou společnost s její úzkou vrstvou globálních miliardářů jako jakéhosi křížence mezi starověkou římskou republikou a impériem. Nic takového ale současná společnost není, takže přímé srovnávání je určitě chybné. Nicméně podívat se na to, co se v pozdním Římě s bohatstvím dělo, jak s ním společnost zacházela, a jak ono naopak zacházelo s ní, není nezajímavé a může nakonec opravdu pomoci alespoň trochu porozumět současnosti.

Celkem podivuhodnou shodou okolností, v době, kdy kritická média začala upírat na současný, nanejvýš varovný vývoj v distribuci bohatství soustředěnou pozornost, vyšla v nakladatelství princetonské univerzity objemná kniha pravděpodobně nejvýznamnějšího současného znalce pozdně antického světa a jeho kultury, Petera Browna. Specialista na rané křesťanství si ve své nejnovější práci položil otázku, kterou formuloval jako otázku historickou, přičemž ponechal na čtenáři rozpoznat, že jde o jednu ze zásadních otázek dneška a současné společnosti: Jaký vliv mělo bohatství na společnost a křesťanské církve latinského západu a naopak jaký vliv mělo křesťanství na pojímání a distribuci bohatství v posledních staletích fungování Římské říše a v prvním post-imperiálním století, t.j. mezi polovinou 4. a polovinou 6. století?

Brownova kniha se jmenuje příznačně: "Uchem jehly" (Peter Brown, Through the Eye of a Needle. Wealth, the Fall of Rome, and the Making of Christianity in the West, 350-550AD, Princeton University Press 2012) v odkazu na citát z Matoušova evangelia, 19. kapitola, verš 2.: "Amen pravím vám, že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do božího království." Citát charakterizuje velice dobře ranou fázi křesťanství s jeho silným asketickým nábojem.

Jedinci, kteří podle něho skutečně jednali, se stali svatými hrdiny, jejichž jména jsou vzpomínána dodnes. Postupem doby začalo křesťanství nicméně otevírat dveře i těm zájemcům, kteří nebyli z různých důvodů schopni nebo připraveni tuto Kristovu výzvu do důsledku následovat - což ovšem neznamená, že by výzva sama ztratila na závažnosti - její nekompromisní následování zrodilo nejpřitažlivější postavy evropských dějin vůbec, například Františka z Assisi. Nicméně pro zájemce méně heroické bylo nutné učinit krok, který ovlivňuje naše vnímání bohatství a naše posuzování jeho role ve společnosti klíčovým způsobem dodnes. Před křesťanskými mysliteli stál úkol definovat bohatství a jeho smysl ve společnosti odlišně od pohledu, který v té době produkovalo a distribuovalo společenství exorbitálně bohaté, sociálně uzavřené, nejužší vrstvy osob držících ve svých rukou zároveň veškerou politickou moc. Tato vrstva byla především v průběhu třetího-čtvrtého století schopna vybavit bohatství, které držela, aurou ušlechtilosti a starobylosti, tak aby působilo na ostatní společnost nejenom jako opravdu hodně velká hromada zlata ale jako hromada zlata vyzařující auru vyvolenosti. V úsilí o prosazení této definice bohatství hrály klíčovou roli veřejné úřady, které si příslušníci nejbohatší vrstvy více méně dělili mezi sebou a které zpětně zároveň bohatství posvěcovaly jako znak osobních kvalit a (co je důležité) vyvolenosti k tomu vládnout ostatním.

Křesťanství se v roce 380 stalo státním římským náboženstvím. I když důvody, které císaře Theodosia k tomuto kroku vedly jsou komplikované, souvisely i s jeho snahou přesunout moc ve státě ze sevření nejbohatší oligarchie směrem k mnohem širší střední vrstvě především imperiálních úředníků a nositelů lokálních správních úřadů (většina z nich nebyla státem placená nýbrž vykonávala svěřené úřady honorárně), která právě ve čtvrtém století začala houfně přijímat křesťanství. Pro tuto vrstvu byla podle Petera Browna na křesťanství nejpřitažlivější kombinace morální rigorozity a víry ve vykoupení, která z ní snímala tíhu jejího nelehkého společenského postavení - střední vrstva byla v pozdní římské říši právě tak jako v současné euroamerické společnosti tou vrstvou, na níž stále více spočíval úkol udržet stabilitu systému za cenu nejvyššího osobního vypětí a materiálních obětí. Křesťanští myslitelé vyšli těmto lidem vstříc: Obrousili asketický osten Kristovy výzvy z Matoušova evangelia a definovali úlohu bohatství ve společnosti nově: Jako možnost vyměnit prostřednictvím daru část materiálního vlastnictví za bohatství věčné - za poklad na nebesích.

Tento krok (cesta k němu byla nesmírně komplikovaná) je dodnes často vnímán jako smutný důkaz úpadku křesťanské církve, který se již od té doby nezastavil (nejrůznější opravná hnutí, mezi nimi i německá reformace formulovaly vztah křesťanské církve k bohatství opakovaně jako hlavní cíl nejtvrdší kritiky vycházející z asketických pozic), to by nicméně bylo podle Petera Browna chybné (a v každém případě ahistorické). Mnohem případnější podle něj je dívat se na celou záležitost jako na výsledek svým způsobem moudré, nikoliv nepokorné nečinnosti, ponechávající novým zájemcům o víru prostor formulovat jejich vlastní potřeby a představy o jejich naplnění.

V každém případě to byla cesta, která se ukázala být neuvěřitelně úspěšná (stejným směrem se pustil i buddhismus, zformovaný ve stejné době) a postavila křesťanské církve (tehdy ještě více méně lokálně organizované) před obrovskou výzvu: Jak nejlépe spravovat a užívat bohatství, získané prostřednictvím darů věřících, aby se tak dělo v souladu s Kristovým učením a zároveň nepopíralo praktickou využitelnost materiálních statků? Prvním důležitým krokem bylo zbavit bohatství a majetek legitimačního rozměru: Nikdo si již nemohl činit nárok na vyvolenost na základě majetku - právě naopak: Majetek se stal hlavní překážkou cesty ke spasení. Nicméně: Bohatství samotné nezmizelo, tudíž, jestliže bylo zde, bylo zde z boží vůle a za nějakým účelem. Bylo zde proto, aby bylo užíváno - užíváno a spravováno efektivně a smysluplně pro dobro společenství. Bohatství získalo vyšší účel a zároveň bylo podřízeno boží prozřetelnosti, buď jako prostředek ke spasení (bylo-li užíváno ve shodě se svým vyšším smyslem, tj. pro dobro celku), nebo jako prostředek k zatracení (bylo-li užíváno proti svému "smyslu").

Peter Brown píše o počátcích křesťanství. Pro čtenáře je občas nutné, připomínat si tuto jeho perspektivu - ani ve svých počátcích nebyly křesťanské církve ideálními spolky světců, právě tak jako měl hodně často daleko k ideálu způsob, jakým jednotliví biskupové s hromadícími se materiálními statky zacházeli (a tak to zůstalo dodnes - stačí si jenom připomenou nedávný skandál limburgského biskupa, který nechal přestavět vlastní celkem nenápadné sídlo v historickém centru hessenského maloměsta v monstrózně luxusní palác, kterému limburgští občané pro zcela nevhodnou formu a velikost začali okamžitě přezdívat "limburgská Ka'ba").

To nicméně nic nemění na tom, že to byli křesťanští myslitelé, kteří dali majetku a bohatství rozměr etického prubířského kamene: Podle vztahu k majetku a bohatství, zda je užíváno ku prospěchu celku či zneužíváno k prospěchu vlastnímu, bylo možné - a mělo se to dít po všechna následující staletí - posuzovat kvality jedince a jeho šanci na spasení, ale i jeho způsobilost vládnout: Jenom tehdy, považoval-li se ten který vládce za pouhého správce moci a považoval-li bohatství za prostředek svěřený mu z vyššího úradku, aby jej obrátil ku prospěchu všech, směl také po právu vládnout ostatním. V opačném případě byl pouhým uzurpátorem a tyranem.

Je třeba se ptát, co je v naší současné společnosti větším nebezpečím: Samotné zformování vrstvy superbohatých jedinců nebo všeobecná společenská ztráta smyslu pro etický rozměr majetku a bohatství? Není vůbec nebezpečné, nabude-li nějaké individuum, vlastnící opravdu hodně velkou hromadu zlata, přesvědčení, že právě toto mu dává právo vládnout ostatním a že právě toto jej k tomu úkolu vybavuje zvláštními schopnostmi - dokud my ostatní nezačneme toto jeho přesvědčení sdílet.