Západ je v pasti multikulturalismu

Pařížské vraždění islamistických teroristů nepochybně vyvolá další várku disputací o islámu jako příčině tragédie, protiislámskou hysterii a další eskalaci pochybného západního angažmá na Blízkém východě. Ve skutečnosti je islám jako náboženství původcem vystřílení redakce francouzského týdeníku asi stejně jako křesťanství může například za masakry spáchané ugandskou Armádou Božího odporu Josepha Konyho, jehož příběh před dvěma lety tolik rozhořčil světovou facebookovou komunitu. Příčiny současných problémů nehledejme ve svatých knihách, ale ve společnosti, jíž se problém týká, tedy především té naší západní.

Islámský terorismus si do Evropy zatáhla západní společnost sama a umožnila mu stát se skutečnou hrozbou. Důležité kořeny hledejme v modelu evropského sociálního státu, který v letech prosperity ve druhé polovině XX. století otevřel doširoka dveře pro rozsáhlou imigraci pracovních sil z civilizačně odlišných muslimských zemí do západní Evropy, kde prakticky monopolně vykonávají většinu manuálních, fyzicky náročných a neatraktivních profesí. Je to evropský sociální stát, který umožňuje masám Evropanů dlouhodobě existovat na podporách v nezaměstnanosti a přenechávat milióny pracovních příležitostí imigrantům. Působí i popletené vize o tzv. vzdělanostní společnosti, v níž se prakticky celé populaci má dostat vysokoškolského vzdělání. Vedle degradace skutečného vzdělání mají takové kampaně jediný efekt – noví „vzdělanci“ v oborech na trhu neuplatnitelných jsou odsouzení k nezaměstnanost, jíž si mohou díky štědrosti sociálního státu dovolit, zatímco nabídka reálných pracovních míst je uspokojována většinou imigranty ochotnými pracovat.

Stárnoucí společnost, nízká porodnost, krize rodiny, kolabující důchodové systémy – to vše ohrožuje udržitelnost dosavadního blahobytu. A tak jako centrální banky zaplavují ekonomiky natištěnými penězi ve snaze udržet při životě firmy, které by měl zkrachovat, tak se vlády pokoušely oddálit zásadní řešení zmíněných problémů otevřením stavidel imigrace. Zpočátku to fungovalo, muslimští imigranti byli šťastni, že se dostali z marasmu svých zemí do konzumního ráje a za svou práci dostávají násobky toho, co by si kdy byli schopni v původní vlasti vydělat. Stále si udržovali spojení s domovem a neměli velkou ambici stát se součástí evropské společnosti. A ona sama o to ve skutečnosti ani nestála a nestojí.

Přes politicky korektní rétoriku se zdálo docela pohodlné nechat ty Araby a Turky žít někde stranou, v jejich čtvrtích a podle jejich zvyků. A vymyslel se pro to vznešený název – multikulturalismus, tj. paralelní existence importovaných menšinových kultur vedle té domácí západní bez snahy o jejich asimilaci a podřízení většinovým hodnotám, tradicím a způsobu života. Prý nás taková koexistence všechny nesmírně obohatí. Výsledky jsou tragické.

V druhé a třetí generaci původních imigrantů vzniká v důsledku multikulturního skoroapartheidu vykořeněná masa nikam nepatřících Arabů, Turků atd. s občanstvím evropských zemí, v nichž se narodili a vyrostli, ale Francouzi, Němci, Španěly, Belgičany a Skandinávci se nestali a stát ani nemohli. Jejich identitu dále určuje islám a s ním spojený způsob života, který není s tím evropským kompatibilní. S původní vlastí svých předků však kontakt ztratili a podřadné práce svých rodičů vykonávat nechtějí. Zneužívají tak sociální systémy, plní věznice a nenávidí společnost, jíž se necítí plnoprávnou součástí. Pro většinovou společnost se stávají obtížnou, nepřizpůsobivou a potenciálně nebezpečnou minoritou, od níž je lepší se držet stranou. Vzniká těžko řešitelný začarovaný kruh.

Smysl života nejaktivnějším a nejradikálnějším ze západoevropských muslimů dává opět západní politika, tentokrát ta mezinárodní. Zatímco ve vnitřní politice současný západní politický mainstream fanaticky akcentuje toleranci všech menšin a multikulturních odlišností, na mezinárodní scéně se projevuje netolerantním lidskoprávním fundamentalismem vnucujícím nátlakem a silou západní hodnoty a konvence společnostem, které na jejich přijetí nejsou připraveny a nerozumějí jim. Výsledkem jsou fatální neporozumění, konflikty, násilí a intervence, které žádné pozitivní výsledky přinést nemohou. Afghánistán, Irák a vůbec dnes celý Blízký východ jsou toho dobrým příkladem.

Ideologií odporu proti západní dominanci se po pádu komunismu stal islám ve svých nejradikálnějších inovativních interpretacích a není divu, že se šíří nejvíce tam, kde je interakce mezi muslimy a západní společností nejintenzívnější, tj. v Evropě. Příslušníci frustrovaných, vykořeněných minorit získávají radikální ideologii a náplň života. Západní liberální a přehnaně tolerantní společnost jim vytváří podmínky pro jejich radikalizaci a protizápadní aktivitu.

Situaci dále zhoršuje to, že rozvrat zemí Severní Afriky, Blízkého a Středního východu, k němuž politika Západu velmi přispěla, vyvolal spontánní vlny uprchlíků před tamějšími válečnými a humanitárními katastrofami. Kdysi chtěná a podporovaná imigrace potřebných pracovních sil do Evropy se stala nekontrolovatelným problémem přílivu orientálních ubožáků, který ohrožuje sociální i politickou stabilitu západní Evropy. Muslimské minority dosáhly takového rozměru, že u většinové populace vzniká pocit ohrožení, který občasné teroristické akce muslimských fanatiků eskalují.

Ukazuje se, že paralelní koexistence civilizačně rozdílných komunit na území jednoho státu vyvolává neřešitelné problémy a že multikulturalismus selhal. To je dnes jasné západoevropské politické pravici i levici a bude to téma, které bude rozhodovat o politické budoucnosti řady zemí kolem nás.

Odporný masakr francouzských novinářů vyvolal ohromné rozhořčení a solidaritu v celém světě. Nepochybně přispěje k eskalaci problému imigrace a soužití s menšinami, ale obávám se, že je již pozdě. Západní Evropu čeká nelehké období hledání východisek z multikulturní pasti.

Mimochodem – v den, kdy teroristé vystříleli redakci pařížského listu, zabili příslušnici islamistické sekty Boko Haram v severní Nigérii 2000 lidí. Tragédie 12 francouzských novinářů dominuje po právu světovému zpravodajství a vyjadřují se k ní světoví vůdcové. O nigerijských obětech je však jenom malá noticka v zahraniční rubrice novin. To je ten náš multikulturalismus v praxi.