Nechtěl bych žít jinde než v České republice
Rozhovor s Petrem Fialou
Když poslouchám pravicové politiky v Evropě, zdá se mi, že se stále hojněji objevují výrazy vlastenectví a vlast, snad jako reakce na kosmopolitismus a projekt EU. Vím, že často mluvíš o zájmech České republiky, jak je to ale spjato s vlastenectvím? Co pro tebe znamená vlast?
Vlast je pro mě důležité slovo. Tak to je, ale když sám sebe slyším, jak ti odpovídám, tak se hned trochu zarazím. V češtině máme problém s některými pojmy. Národ, vlast, hrdost, vlastenectví, to jsou slova, která byla tolikrát zneužita, že máme často ostych je používat, nebo je změkčujeme a vyslovujeme je jaksi s výhradou. Takže nejde o slovo, ale o obsah. Není důležité, jestli to nazvu vlast, národní stát nebo jakkoliv jinak. Důležité je to, že – jednoduše řečeno – někam patřím a vím kam. Mluvme třeba o domově.
Člověk potřebuje někam patřit, aby byl šťastný. Mít někde domov, ve kterém pořád nemusí být, ale o kterém ví, že to je jeho domov. Místo, kde se cítím bezpečně, kterému rozumím, kde jsou lidé, s nimiž sdílím stejnou zkušenost. Má to i širší souvislosti, protože je to i místo, které mě utvářelo, díky kterému jsem takový, jaký jsem. A i když žiji v cizině a dokonce i když se do své vlasti nesmím vrátit, tak s ní pociťuji sounáležitost. To je přece naše zkušenost. Mnohokrát se to ukázalo na konkrétních osudech exulantů.
Vlast jako domov, tomu rozumím. A myslím, že je to dnes zapotřebí vztáhnout k národnímu státu…
Vlast se těžko definuje, ale je to něco naprosto konkrétního, co patří k našemu životu. Kdo to popírá, popírá tak trochu sám sebe a vytváří společnost, která je vykořeněná, odcizená a vlastně nespokojená. Já jsem ve svých politologických textech použil a rozvinul pojem „blízké identity“. Tvrdím, že potřebujeme srozumitelný, bezpečný prostor, s nímž jsme schopni se ztotožnit. Ten nám vytváří právě národní stát, díky kterému fungují ty nejlepší věci moderní společnosti, jako jsou svoboda a demokracie. Vlast, a tedy národní stát, je pro mě můj domov, něco, co mám rád bez ohledu na to, v jaké kvalitě se to zrovna nachází.
Jaké evropské země jsou ti vlastně sympatické, z hlediska životního stylu nebo třeba historie? Jako rektor jsi cestoval, oblíbil sis nějakou evropskou zemi natolik, že bys tam mohl žít?
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl projet doslova celý svět. Byl jsem na všech kontinentech, včetně Antarktidy. Většinou pracovně, ale to mi zase možná víc než turistovi umožnilo poznat nejenom mentality, ale taky pracovní podmínky, způsob chování a třeba i to, jak v jednotlivých zemích lidé žijí. Na základě tohoto poznání říkám, že bych vlastně nechtěl žít jinde než v České republice. A ty víš, že to není nějaká fráze. Je to samozřejmě i proto, že tady jsem doma, jak jsme o tom mluvili před chvíli. Ale důvodem je určitě i to, že podmínky pro život, to, co nazývám kumulovaná životní úroveň, tady patří k nejlepším na světě. Když srovnáš dohromady hospodářský rozvoj, sociální úroveň, kvalitu škol, nemocnic a dopravy, kulturní podmínky, způsob bydlení a péči o veřejný prostor, hygienické standardy, krajinu, riziko přírodních katastrof atd., tak nenajdeš na světě moc lepších míst k životu.
Je ovšem rozdíl, kde v České republice žiješ. Jsou pěkná místa (třeba Brno, že…), ale jsou i místa, kde by život nebyl právě snadný.
Často říkám svým studentům, aby cestovali, a že po té zahraniční zkušenosti uvidí, co všechno je v České republice dobré, i když jim to teď tak třeba nepřipadá. Po čase mi dávají za pravdu. A taky jim říkám, aby se nedívali, jak v té které zemi žijí elity nebo nějaké alternativní skupiny, ale jak žijí normální lidé, střední třída. To je to nejdůležitější. Když mi někdo říká, ale v Rusku nebo Číně je to dnes lepší, progresivnější, zajímavější než u nás, tak se ho hned zeptám, jestli byl mimo Moskvu a Peking. Dojmy z televize nebo z pětihvězdičkového hotelu jsou zavádějící.
Ale abych se ještě vrátil k tomu osobnímu rozměru tvé otázky. Pro mě je třeba důležitá kultura v nejširším slova smyslu. Mě vlastně moc neláká exotika. Bylo by pro mne velmi těžké, kdybych musel žít mimo prostor západní civilizace. Dokázal bych asi docela spokojeně žít v severní Itálii, v některých částech Německa, v Rakousku nebo v některých částech Spojených států amerických, kdybych musel. Ale dobrovolně ne, chci zůstat doma. Měl jsem jako vědec opakovaně příležitosti odejít na delší dobu do zahraničí a vždycky jsem se rozhodl, že chci být tady. A nikdy jsem toho nelitoval.
Zdá se mi, že politika je vedle nových důrazů na vlastenectví ve stálém pokušení tzv. přímé demokracie, což je vidět na oblibě referend a přímých voleb. U zastupitelských systémů je třeba s referendy šetřit, ne? Na co by pak byly volby?
K referendům jsem velmi skeptický, a to z mnoha důvodů. Je velký omyl myslet si, že zastupitelská demokracie je nějaká zastaralá forma demokracie a teď přijde ta „lepší“, přímá. Přímá demokracie dobře funguje pouze v malých, přehledných komunitách, v městských státech, celostátně jen ve výjimečných a důležitých otázkách. S prvky přímé demokracie by se v moderních demokratických státech mělo šetřit. Chtít po všech lidech, aby měli na každý detail svůj názor, aby ho projevovali pořád v nějakém hlasování, je nesmysl. Proč by měl někdo třeba rozhodovat o tom, jaká koupíme letadla, jaké budou podmínky pro tepelné elektrárny nebo zda je zavřeme. Proto nejsem stoupenec obecných referend, která se dají vyhlásit k čemukoliv, ale pouze speciálních referend k nejdůležitějším věcem.
Z toho, co jsem řekl, ale také vyplývá, že naopak považuji za rozumná a užitečná referenda na místní úrovni. V malých komunitách, kde se všichni mohou detailně seznámit s problémem, který se jich přímo dotýká, je namístě, aby lidé rozhodovali. Jestli se má moje obec spojit s jinou, jestli mně má za domem stát spalovna, do toho mají lidé mít možnost mluvit přímo.
A pak je tu jeden historický argument. Lidová hlasování byla v minulosti použita diktátory. V demokracii nezáleží jen na tom, jak většina, která může být zmanipulovaná, rozhodne, ale záleží i na tom, jak probíhá rozhodovací proces a co se děje s jeho výsledky. Takže s referendy šetřeme a nechme instituce v našich západních demokraciích tak, jak jsou, protože to vlastně dobře funguje. Co taky čekáš jiného od zdravě konzervativního politika?
