‚Střílejte i slepými‘. Česká posádka odrazila tři útoky německé přesily

Právě v těchto dnech, před 77 lety, vstoupily na území okleštěné Československé republiky nacistická vojska.

Obvykle se má za to, že Wehrmacht překročil hranice 15. března 1939 bez jakéhokoli odporu. První německé jednotky však pronikly na naše území už o den dříve. Bylo to v severomoravském Místku, kde se jim posádka Czajánkových kasáren odmítla vzdát a pustila se s nimi do boje. Většina z nich byli nováčci, kteří sotva uměli zacházet se zbraní. Přesto dokázali útok nacistů několikrát odrazit a způsobit jim citelné ztráty. Loni zemřel ve věku 99 let poslední z padesáti obránců – Svatoslav Kalich. V jeho životě se odrážejí smutné protektorátní dějiny českého vojska.

Český svině a flinty na špagátech

Svatoslav Kalich se k armádě přihlásil dobrovolně v roce 1935. Nešlo ani tak o vlastenecký akt, spíš se snažil vyřešit svou existenční situaci. Během hospodářské krize v třicátých letech nebyla ani na průmyslovém Ostravsku práce. Přidělen byl k 1. praporu 8. pluku, který měl sídlo v Czajánkových kasárnách. Před válkou zažil jen pár nevýznamných konfliktů. Během mobilizace sloužil na Písecku, kde jeho prapor strážil strategické objekty. Při pravidelné obchůzce potkali několik německých mladíků a jeden z nich jim začal nadávat do českých sviní. Velitel se neudržel a zfackoval je. Němci ovšem incident nahlásili na četnickou stanici a případ se dostal až k soudu v Klatovech.

“Soudkyně se tomu zasmála a smetla to ze stolu,” vzpomínal s úsměvem Svatoslav Kalich. Při vyprávění o stažení československé armády z pohraničních oblastí po mnichovské dohodě ale zvážněl. “Pamatuji se, jak jsme odjížděli do Plzně, a bylo nám všelijak. Bránit jsme se asi měli, ale dopadlo by to hrozně. Pár letadel, tanků a to bylo všechno, co bylo k dispozici.”

Druhou událostí bylo obsazování Morávky 9. prosince 1938. Slezská obec sice po mnichovské dohodě připadla Polsku, ale pozdější tzv. delimitační komise prosadila vyjmutí značné části jejího území z polského záboru Těšínska. “8. pluk nás poslal, abychom dohlíželi na to, jak to tam dopadne. Obsadili jsme cesty a Poláci pochodovali ven z Morávky. Byli to chudáci, všelijak oblečení, flinty na špagátech… hrozná armáda,” vzpomínal Svatoslav Kalich. “K žádnému incidentu ale nedošlo.” Brzy se měl dočkat.

 

Střílejte i slepými!

Začátek března 1939 byl pro českou vládu kritický. Nejprve vyhlásilo Slovensko nezávislost a vážně se zhoršila situace na Podkarpatské Rusi. Tamní jednotky české armády se nejprve musely vypořádat s pokusem o místní nacionalistické povstání a krátce po něm, 14. března, zaútočily na zakarpatské území maďarská vojska.

Emil Hácha ještě zkoušel s Hitlerem vyjednávat, aby zjistil, jaké má plány. Odpoledne 14. března 1939, krátce po té, co se dozvěděl o odtržení Slovenska, odjel vlakem do Berlína a brzy ráno ho přijal přímo Adolf Hitler. Bez diplomatických skrupulí československému prezidentovi sdělil, že v šest hodin ráno překročí německá armáda hranice českých zemí a pokud narazí na odpor, nekompromisně jej zlomí. Zaskočený Hácha se téměř zhroutil a musel jej ošetřit lékař. Poté nařídil české vládě, aby okupantům nekladli odpor, a podepsal prohlášení, v němž uvedl, že mu nezbývá než vložit osud českého národa do Hitlerových rukou.

Ve stejný den, kdy Hácha jednal s nacistickým vůdcem v Berlíně, už ovšem první jednotky Wehrmachtu překročily české hranice. Hitler totiž předpokládal, že polská armáda využije politické nestability a pokusí se obsadit průmyslové území Ostravska, které mělo pro případnou válku strategický význam. (Ostatně už v říjnu 1938 Polsko získalo výsledkem Mnichovské dohody část Bohumínska,Těšínska a Jablunkovska). Kolem páté hodiny se tak k Místku blížily dvě německé vojenské kolony.

Svatoslav Kalich se v tu dobu spolu s dalšími poddůstojníky 8. pěšího pluku účastnil kurzu polštiny. Díval se z okna Czajánkových kasáren a myslel na to, jak je venku sychravo, když ho ze zadumání vytrhnul výkřik. “Němci jsou tady!” V tu chvíli už i on v okně spatřil, že se ke kasárnám blíží vojenská kolona sajdkár a obrněných aut. Zastavila se u brány a jeden z velitelů s pistolí v ruce vyrazil směrem ke strážnému. Ten se ovšem nezalekl a zařval “Stůj”. Na to německý důstojník vytáhl pistoli a na strážného vystřelil. “Viděl jsem, jak mu kulka proletěla nad uchem a škrábla ho na hlavě,” vyprávěl Svatoslav Kalich. “Strážný nemeškal a vystřelil též proti němu. Nevím, jestli ho zastřelil nebo poranil, ale ten důstojník padl na zem.“

Po chvilce ticha se rozhořela přestřelka. Němci namířili na kasárna silné reflektory a hledali si krytí za stromy v protějším parku. Důstojníci Czajánkových kasáren mezitím otevřeli skladiště a rychle vydávali zbraně a střelivo. Velení obrany se ujal kapitán Karel Pavlík, který obráncům rozdělil úkoly. Ti pak s nabitými puškami obsadili okna. On mezitím vynesl na střechu těžký kulomet a začal německé vojáky kropit střelbou shora.

Svatoslav Kalich měl u sebe jako velitel 4. čety pistoli, ve skladu si rychle vybral další a vyskočil z okna prvního poschodí na plechovou střechu těsně sousedící továrny. Odtud začal pálit na německé vojáky. Když vystřílel zásobníky, ukryl se zpátky do kasáren. Další munici neměl. A nedostávalo jí ani ostatním obráncům. Posádka kasáren měla k dispozici pušky a lehké kulomety, ale jen s malým množstvím střeliva. Přesto se jim podařilo odrazit první pokus Němců. Obrněné auto, za kterým se vojáci Wehrmachtu kryli, muselo s prostřílenou pneumatikou vycouvat mimo dostřel.

Do obrany kasáren se postupně zapojilo asi 50 vojáků. Němci je neustále vyzývali k zastavení palby, ale obránci jejich výzvy ignorovali a bránili se dál. Kapitán Karel Pavlík jim rozkázal pálit i slepými náboji, aby alespoň nepřítele zastrašili. Němci proti nim vytáhli pěchotní děla a obrněné transportéry. Obráncům se i tak podařilo s posledními zbytky munice odrazit druhý a třetí útok. Další obrana však nebyla možná. „Velitel viděl, že náboje došly a je už zbytečné prolévat krev,” vyprávěl Svatoslav Kalich. “Sebral bílou blůzku kantýnskému a vystrčil ji z okna. Bylo nám všelijak, jenom ne dobře. Někteří z nás měli v očích slzy.“

Odpor československých obránců trval necelou hodinu a stál život až osmnáct německých vojáků (přesný počet se neví, odhaduje se do dvaceti). Z posádky Czajánkových kasáren byli jen dva lehce zranění. Němci poté vtrhli do kasáren, obrátili je na ruby a zabavili obráncům všechny zbraně. Žádný voják z posádky Czajánkových kasáren však nebyl zajat ani nijak perzekvován. Němci evidentně přijali jejich obranu jako oprávněnou.

“Na světnicích byla hrůza, vše bylo zpřeházeno a na hromadě. Dali jsme to do pořádku a šli spát,” vzpomínal Svatoslav Kalich. “V noci stál u každé ze čtyř stěn jeden voják a hlídali nás celou noc. Na strážnici měli vlastní hlídku a měli jsme zákaz vzdalovat se z kasáren.“

Vládní vojsko a zbraně z časů mocnářství

Druhý den, středa 15. března 1939, byl stále nevlídný a sychravý. Ani nepříznivé počasí však nezabránilo okupaci zbytku Československa. Po sedmé hodině ranní obsadily německé jednotky Mělník, v půl deváté byly v Pardubicích. Kolem desáté hodiny přijeli první Němci do budovy Ministerstva národní obrany v Praze-Dejvicích. Po sedmé hodině večer vjel do obsazeného Pražského hradu Adolf Hitler a o den později vydal výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Druhá republika definitivně skončila. Celá výzbroj československé armády se dostala nepoškozená do německých rukou. Německá armáda ji pak s úspěchem použila při svých válečných taženích v roce 1939 a 1940 a při útoku na Sovětský svaz.

V následujícím týdnu dostaly útvary československé armády rozkaz v tichosti povolit odchod Slovákům, Polákům, Maďarům a především Němcům. Do měsíce byla zrušena úplně. Namísto ní vzniklo 25. července 1939 Vládní vojsko. Maximální počet byl stanoven na 7 000 vojáků, z toho 280 důstojníků a 350 občanských zaměstnanců. Židé, míšenci a bývalí legionáři museli odejít. Svatoslav Kalich byl přidělen k 10. praporu do Bučovic. “Bylo to do velké míry formální,” vyprávěl. “Dostali jsme zastaralé zbraně, které se používaly ještě za Rakouska-Uherska. Nacisti se báli, abychom se nepřidali k odboji. ”

Během protektorátu byli někdy členové Vládního vojska vnímání jako kolaboranti, ale bylo to nespravedlivé. Vojáci především strážili železniční tratě, příležitostně pomáhali při likvidaci živelných pohrom, odstraňování následků bombardování a chodili k různým pomocným, stavebním i zemědělským pracím. Jen výjimečně se účastnili pátrání po parašutistech, sestřelených letcích nebo partyzánech. Takové úkoly ale úmyslně plnili liknavě a v podstatě nevykazovali žádné výsledky.

Na službu v těchto jednotkách vzpomínal jiný přímý pamětník Alois Dubec, který sloužil v Týně nad Vltavou:

„Byli jsme u vládního vojska relativně svobodní, dokonce se tam dal poslouchat cizí rozhlas, BBC, ani jsme se moc nebáli prozrazení. Důstojníci, s kterými jsem se tam setkal, byli většinou rozumní lidé… Hlídali jsme trať, občas jsme chytili nějakého uprchlíka, byl jsem svědkem toho, že se nikam nepředal a pustili jsme ho dál běžet. Vládní vojsko se chovalo lépe než četnictvo, nikdy jsme také nebyli nasazeni proti parašutistům.“

Na konci května 1944 se však většina vládního vojska musela přesunout do severní Itálie, kde nacisté po porážce italských fašistů drželi frontu a hodili se jim i protektorátní vojáci. A báli se také samozřejmě, že by se mohli zapojit do domácí odbojové činnosti.

Jedním z odeslaných vojáků byl i Svatoslav Kalich. Zpočátku sloužil jako strážný na nádražích v městečku Ospedaletto. Ve svém vyprávění vzpomínal, jak české jednotky houfně přebíhaly k partyzánům krátce poté, co je Němci vyzbrojili. Nacisté dokonce vyslali malé obrněné vozy, které je měly pronásledovat. Českým vojákům se však s pomocí granátů a ručních pušek podařilo stíhací komando zajmout a sebrali jim i jeden z obrněných transportérů. Někteří z nich se pak ještě před odchodem přes Švýcarsko do Franci a Anglie zapojili do přímých bojů. Například už zmíněný Alois Dubec se účastnil akce, která se odehrála u italské vesnice Brena (Borna).

“V horském zámečku se konala jakási konference německých důstojníků – prý hlavně technických specialistů,” vyprávěl. “Zajali jsme první skupinu asi třiceti důstojníků. Když jsme chtěli zajmout druhou, vzdát se nechtěla a šáhli po zbraních. Tak se muselo střílet, začal masakr…”

Přeběhnuvší čeští vojáci se pak stali členy anglických RAF nebo cizineckých legií ve Francii a mnoho z nich se účastnilo bojů u Danquerqe.

Svatoslav Kalich byl jedním z těch, kteří v Itálii zůstali do konce války. Zažil bombardování železniční sítě na trase Verona–Bologna–Řím, do kterého se pustili Američané, když se dozvěděli, že se do Itálie přemísťuje Göringova divize. “Všechna nádraží byla rozbitá. Když nebylo co hlídat, tak jsme pochopitelně nehlídali,” vzpomínal. Němci pak i kvůli dalším dezercím na stranu partyzánů české jednotky odzbrojili a proměnili je v pracovní oddíly. Jednotka Svatoslava Kalicha se pak přesunula do San Doná di Piave, kde měla pracovat na opevnění města. Místní obyvatelé jim tu ukazovali fotografie z první světové války: “Byli na nich zachyceni i vojáci z Čech, Moravy a Slezska.”

Jediný pilíř

Konec války zastihl Svatoslava Kalicha v San Doná di Piave. Po osvobození Američany přijeli do italského města důstojníci z Londýna a nechali české prapory nastoupit na tamním hřišti. “Chtěli, abychom se dopravili do Londýna, zřejmě chtěli založit cizinecký oddíl, ale my jsme byli proti tomu. Chtěli jsme se vrátit domů,” vypráví Svatoslav Kalich. “Pustili nás až po intervenci plukovníka Moskoře, který pohrozil mezinárodním konfliktem.”

Po příchodu do Čech musel Svatoslav Kalich vydržet ještě měsíc v karanténě u Rokycan a pak byl propuštěn do civilu. Ihned po vytvoření nové československé armády však dostal rozkaz hlásit se do Místku k 8. pluku, zpátky do Czajánkových kasáren. Na nádvoří kasáren 18. července 1946 probíhala slavnostní chvíle. Posádku přijel navštívit prezident Edvard Beneš. Ten se už v průběhu druhé světové války zmiňoval o střetu zdejšího pluku s kolonou Wehrmachtu v rozhlase pro Anglii jako o hrdinné události slezských vojáků proti okupantům. K seřazeným vojákům tehdy pronesl:

„Byli jste stateční, to vám nebude zapomenuto nikdy! Mohu vám říci jenom tolik, že tak jako u vás, mělo se stát ve všech posádkách. Pak by se naše tehdejší situace vytvořila snad docela jinak. Váš statečný odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se my v zahraničí mohli opřít a na kterém jsme později začali budovat.”

Svatoslav Kalich zemřel v dubnu loňského roku. Téměř celý zbytek života pracoval u vojenské justice. Nejprve působil u vojenského soudu v Olomouci, pak v Písku, Opavě, Praze a Táboře, kde byl povýšen na majora. Na starosti měl organizaci – obstarávání materiálů potřebných k soudním řízením, zajišťování soudce z lidu, proplácení svědkům jízdného a ušlou mzdu. Zemřel v domově důchodců Ondráš v Brušperku, kde se stal starostou ve výboru seniorů, denně sledoval zpravodajství a četl noviny. Přestože onemocněl cukrovkou a přišel o obě nohy, pohyboval se na vozíku a do poslední chvíle si zachovával svěží mysl.