‚Postavili samopal na trojnožku a namířili na mě, sestru a tatínka‘

„Vždy jsme měli tak dvě krávy a jako dorost malé tele. Býčci se hned odevzdávali, maminka je vozila do Místku na jatka.“ Na pohovce obývacího pokoje panelového domu ve Frýdlantu nad Ostravicí sedí drobná žena a vypráví. Co chvíli stočí pohled na stěnu nad pohovkou, kde v rámu visí obraz roubené chalupy. Tam, v osadě Ružanec u obce Ostravice, se roku 1939 Julie Košťálová, tehdy Chromcová, narodila.

„Pak jsme měli vždy jednu ovečku a tu maminka vodila přes Ostravici po cestě kolem hor do Malenovic na Hradovou. Tam byl ovčín a ovčák, který od lidí ty ovečky sbíral a celé léto je pásl. Na podzim jsme zas ovci přivedli domů. Někdy uprostřed léta tam maminka šla a přinesla bochník brynzy. To byla nejlepší brynza, jakou jsem kdy v životě jedla,“ vzpomíná Julie Košťálová.

Její osud je osudem ženy vytržené z rodné krajiny Beskyd i tradičního způsobu venkovského horalského života. Je svědectvím o tom, jak válka a následné budování socialistického Československa zasáhly do života horalů v malebném údolí řeky Ostravice. Své vzpomínky nabízí Julie Košťálová beze zloby a jen občas s mírnou dávkou trpkosti.

Dětství a válka v Beskydech

Nad rodnou chalupou Julie Košťálové stoupalo srázné úbočí hory Smrku až k tisíc tři sta metrů vysokému vrcholu. Dole v údolí tekla řeka Ostravice a po jejím břehu tahaly parní lokomotivy malé vagóny na trati z Frýdlantu do Starých Hamrů a Bílé.

Otec Julie Košťálové, Jan Chromec, byl dřevařem arcibiskupských lesů a pravou rukou místního hajného. Matka Františka se starala o děti a hospodářství. Julie měla ještě bratra Jana a sestru Zdeňku. V lese a na kamenité půdě se živila naprostá většina obyvatel tohoto kraje. „Od tří let mne maminka brala na pole. Vždycky kousek pole uhrabala, ty drobné kamínky nahrabala na hromádku, mě k tomu posadila, postavila tam kyblík a ukázala mi, jak mám ty kamínky sbírat a házet do toho kyblíku. To byly moje hračky,“ vzpomíná žena na chvíle, kdy ještě nemohla tušit, že jednou bude se svými vlastními dětmi v náručí utíkat, až budou mnohem větší kameny padat na střechu jejího domu a v údolí pod Ružancem poroste k nebi hráz sypaná z horniny vyrvané přímo z krajiny Beskyd.

Protektorát Čechy a Morava prožívala Julie Košťálová ještě jako velmi malé děvče. Některé vzpomínky na útlé dětství v době nacistické okupace se jí přesto vybavují do nejmenších detailů. Ve velkém ohrožení se rodina lesního dělníka Chromce ocitla v listopadu 1944, kdy jejich roubený dům vyrabovala tlupa ozbrojených mužů. Bylo to na svátek Památky zesnulých. Matka šla do Ostravice zapálit svíčky na hřbitov a otec zůstal s Julií a její mladší sestrou sám. Pracoval zrovna na poli a obě děvčata se motala kolem něj, když z lesa nad osadou vyšel zástup chlapů s ruksaky na zádech a samopaly přes rameno. Náhle jich bylo všude plno a nařídili hospodáři, aby je zavedl do chalupy.

Julie Košťálová o tom vypráví: „Když jsme přišli domů, musel se otec posadit na lůžko, sestru měl na klíně, já jsem seděla těsně vedle něj. Kousek od lůžka byl stůl a na něj postavili samopal na takové té trojnožce a namířili to na nás. Nesměli jsme se ani pohnout a oni vynášeli, co se vynést dalo. Mám takovou hroznou vzpomínku, o té se mi dlouho zdálo. Maminka si nechala ustřihnout cop, krásný dlouhý cop. Ona si nechala udělat trvalou. Ten cop měla zabalený v novinách dole ve skříni,“ vzpomíná, na chvíli se odmlčí a pokračuje: „Takže všechny ty vlasy byly po podlaze! Jak vybírali ze skříně ty věci, tak všechny byly po podlaze… Sebrali všechno oblečení, prádlo, prostě nezbylo nám nic, než co jsme měli na sobě. Dokonce i nějakou peřinu a polštář… Fakt nezbylo nic.“

Když se matka vrátila ze hřbitova, zděsila se. V Beskydech začínala zima a rodina s malými dětmi neměla téměř žádné jídlo ani oblečení. Za několik dní se navíc v osadě objevili Němci a odvedli z chalup několik mužů i žen. Podezírali je, že pomáhali partyzánům. Mezi nimi i Juliia strýce, manžela od maminčiny sestry, jeho bratra a jeho manželku.

Soused sousedovi ku pomoci

V takových chvílích se projevila soudržnost horalů, bez které by jen těžko dokázali v drsných podmínkách přežít. Pomáhali si navzájem, starali se o děti, které zůstaly bez rodičů, a také Chromcovi dostali od sousedů a příbuzných nejnutnější oblečení i potraviny. Soudržnost místních lidí byla samozřejmostí. Když bylo třeba zorat pole, sklidit brambory nebo seno, pracovala nejen celá rodina včetně malých dětí, ale také lidé z okolí.

Stejně tomu bylo, když se v roce 1951 otec Julie Košťálové rozhodl postavit nový dům. S hrubou stavbou beskydské roubenky mu pomáhali parťáci z lesa a Julie vzpomíná, že byla hotová za několik dnů.

Pospolitost beskydských horalů se projevovala silně také každou neděli, kdy se lidé z osady vydávali pěšky na ranní mši v šest kilometrů vzdálených Starých Hamrech. Cestou podél řeky se postupně přidávali obyvatelé okolních samot a spolu kráčeli ke kostelu. Odpoledne se pak rozvětvená rodina Chromcových a dalších příbuzných scházela v chalupě babičky z matčiny strany. „Maminka vzala koláče, vždy měla na neděli napečené. Každá její sestra také něco přinesla a sedlo se u stařenky kolem stolu v kuchyni. Strýcové kouřili, no a povídalo se. Říkali jsme tomu besedy ,“ vypráví Julie Košťálová.

Konec zdánlivě idylickému horalskému životu přinesla 50. léta. Režim znárodnil okolní arcibiskupské lesy, Jan Chromec měl nového nadřízeného hajného a ten hospodáře vyzýval, aby vstoupil do komunistické strany a také do nového zemědělského družstva Staré Hamry, ve kterém se měli sdružit všichni drobní hospodáři z místních osad a samot. Juliiny rodiče odmítli stranu i družstvo, a tak brzy přišel trest. Zatímco všude k sousedům zavedly úřady elektřinu, v nové chalupě u Chromcových se dál svítilo petrolejkami.

Voda pro Ostravsko

Mnohem větší ránu ale pro rodinu Chromcových i řadu jejich sousedů znamenalo rozhodnutí o stavbě přehrady Šance. „Nebyl čas nad něčím plakat,“ říká Julie Košťálová prostě, když líčí, jak jejím rodným domem otřásaly výbuchy z nedalekého lomu, stěny pukaly a těžká auta navážela stovky tisíc kubíků kamení a jílu na stavbu monumentálního vodního díla, které v té době nemělo ve střední Evropě srovnání.

O plánech na stavbu přehrady sice lidé v Ostravici, Starých Hamrech, Huti pod Smrkem a Řečici občas něco zaslechli už dávno, protože průzkumy tu inženýři dělali už za Rakouska-Uherska, za 1. republiky i v době války, nikdo z místních tomu však nikdy nevěnoval velkou pozornost.

Stavbu Vodního díla Šance na horním toku řeky Ostravice v Moravskoslezských Beskydech dokončili vodohospodáři v letech 1964 až 1969. Celkem 1,3 milionů kubíků horniny vytěžené přímo v beskydské krajině přehradilo údolí mezi Lysou Horou po pravém břehu Ostravice a horou Smrkem po břehu levém. Režim budoval nové průmyslové závody na Ostravsku, přesídloval do tohoto regionu desítky tisíc lidí a pro těžký průmysl i obyvatele potřeboval vodu.

Po napuštění přehrady Šance zmizela centrální část Starých Hamrů, celé Hutě pod Smrkem a také osada Řečice. Zmizela železniční trať vedoucí z Frýdlantu nad Ostravicí do Bílé. Desítky okolních samot a osad museli jejich obyvatelé opustit, protože je přehrada odřízla od okolního světa nebo se ocitly v ochranném hygienickém pásmu, které tradiční hospodaření vylučovalo. Celkem nuceně odešlo okolo šesti set lidí.

V brožuře vydané podnikem Povodí Odry v roce 1979 k desátému výročí dokončení Šancí autor píše: „Bylo nutno zlikvidovat 135 objektů trvalého bydlení vč. centra Starých Hamer a 59 rekreačních objektů. Již tradičně nesnadným úkolem bylo provádění výkupů nemovitostí od soukromníků. V daných podmínkách bylo ještě navíc komplikováno specifickými podmínkami beskydské oblasti, kde většina občanů byla zvyklá na své osamocené chalupy s volným prostorem kolem. Značné procento tvořili důchodci s malými příjmy, kteří prožili v této oblasti celý svůj život.“

Výkupy nemovitostí se děly často pod nátlakem. Pole, louky a les pak jejich majitelé v mnoha případech přenechali bezúplatně státu, když nuceně podepsali darovací smlouvy. Velkou část obyvatel horského údolí přestěhovaly komunistické úřady do nově vystavěných panelových domů ve Frýdlantu nad Ostravicí, jiní si vzali půjčky a kupovali starší či rozestavěné nemovitosti v podhůří Beskyd.

Musíte odejít, stavba začíná

Pro Chromcovi přišla zpráva nejhorší v roce 1956. „Budete se muset vystěhovat,“ oznámil jednoho dne úředník lidem na Ružanci. Za zbrusu nový roubený dům dostali rodiče Julie Košťálové jen tolik peněz, že si za ně mohli dovolit pouze rozestavěný domek ve Frýdlantu nad Ostravicí. Za pozemky nedostali vůbec nic. Darovací smlouvu, která by převedla jejich pole a louku do vlastnictví státu, odmítli podepsat. „Mamka byla tvrdohlavá, až umíněná. Takže nepodepsala darování těch pozemků státu. Když to chcete mít, tak to mějte, ale ne ode mne! Nepodepsala!“ Vzpomíná na svou mámu Julie. Aby se mohli Chromcovi do Frýdlantu nad Ostravicí přestěhovat, museli se zadlužit a znovu pracovat na stavbě domu.

Julie té době dokončila střední zdravotní školu v Opavě a stala se dětskou sestrou. V roce 1959 se vdala za hajného Miroslava Košťála a o rok později se s novou rodinou nastěhovala do služebního bytu v nádražní budově ve stanici Řečice. Bylo to jen nedaleko rodné osady Ružanec, ale také přímo v místě, kde už naplno běžely přípravy na stavbu přehrady.

Panelák nakonec vysvobozením

Inženýři tehdy rozhodli, že hráz nasypou z kamení vytěženého v Beskydech a otevřeli proto lom jen několik stovek metrů od domu, ve kterém bydlela Julie s manželem a už malými dětmi. Horninu z úpatí hory Smrku tam těžili metodou hloubkových odstřelů, kdy hluboké vrty naplnili stovkami kilogramů trhaviny a jedním výbuchem tak uvolnili velký objem horniny.

„Já už jsem měla druhého chlapce, malinkého, narodil se v listopadu. Takže když se chystal odstřel, já jsem ty dvě děti musela sebrat a odejít. To se musely okna otevřít, uhasit oheň, dveře otevřít. Nic nesmělo být zamčeno a museli jsme odejít až dolů, jak je dnešní hráz. Tam jsme stáli na cestě a čekali, až to bouchne,“ vypráví Julie Košťálová a pokračuje: „Když to bouchlo, když to odtroubili, tak jsme mohli jít domů. Když jsem přišla domů, měla jsem v obýváku hromadu hlíny, kamení, špinavá okna a všechny ty místnosti měly rozestoupené rohy. V tom obýváku, který byl přímo natočený na ten lom, tak se dala takhle vložit ruka do těch spár.“

Mrazy se v té době v Beskydech pohybovaly okolo 20 stupňů pod nulou a puklinami ve stěnách pronikaly do bytu. Aby sypání hráze postupovalo co nejrychleji, pracovalo se na stavbě ve dne v noci a k přemísťování horniny používali stavbaři speciální velkoobjemová nákladní auta. „Říkali jsme jim gagariny. To byla kabina na jednom obrovském kole a za ní návěs, dvě kola… A když nám to jelo kolem domu, tak ten se houpal přesně tak, jako ta kola,“ popisuje stavbu přehrady Julie Košťálová.

Když v roce 1964 vyrostly ve Frýdlantu nad Ostravicí první panelové činžáky pro vysídlené obyvatele Beskyd, byla Julie Košťálová ráda, že se může přestěhovat. Její rodná krajina se změnila k nepoznání a byt v paneláku byl pro rodinu s malými dětmi nakonec vysvobozením.

Dnes je bývalá osada Ružanec zarostlá lesem. Podnik Státní lesy celé místo brzy po dokončení přehrady zalesnil a z původní chalupy rodiny Košťálových tam nezůstalo nic. Zmizely základy domu i celá hospodářská budova s kamennými klenutými stropy, stejně jako sklepy ve svahu nad chalupou. Zůstal pouze jeden velký ošlapaný kámen.

„Vlastně se tím rozbila rodina. Protože ti Literáci, dole stařenka, vedle Dudkovi, pak ti Stýskalovi, ten cestář. To všechno byla rodina, to všechno byli známí,“ vypráví Julie Košťálová a hlas se ji chvěje. „A pak byl každý někde jinde. Tak to zaniklo. A už nebyly žádné besedy u stařenky, ani u tety Maruše u Minarčíků… A vlastně teď už všichni pomřeli.“