Nadřazenost nikdy nebyla tak levná

Není úplně jednoduché vydělit se z vlastní sociální bubliny zvlášť v pohledu na téma, které ostře rozděluje společnost, a lidé na obou stranách dělící čáry je silně prožívají. Jasně – nestřílí se, ani o to živobytí ještě nejde. Když ale na někoho zamíří proud pobouřených či štítivých odsudků, formulovaných táborem přátel...přinejmenším to nepotěší. Něco podobného se poslední dobou děje spisovatelce Petře Hůlové. Publikovala dva názorové texty, které se vymykaly ortodoxii, jež je rozšířená v jejím okolí – tedy mezi lidmi spíš mladšími, orientovanými spíš kulturně, do světa spíš rozhleděnými a vůbec s prstem na tepu doby. Ty sporné texty se týkají uprchlické krize – čeho taky jiného. V tom prvním vyjádřila názor, že nějaká míra ostražitosti vůči islámu je na místě a že obavy z muslimů, jež velká část lidí v Česku v nějaké míře sdílí, se nedají paušálně odsoudit jako projev rasismu a zaostalosti. V tom druhém tuhle tezi zopakovala v kontextu úspěchu rasistické kapely Ortel v českém slavíku. Nemá podle ní smysl cítit nadřazenost vůči lidem toho typu, který pro Ortel hlasuje, jenom to přispívá k polarizaci společnosti do nesmiřitelných táborů v duchu toužících, aby ti druzí pokud možno nebyli. V tom monotónním vzájemné okřikování pak snadno může zaniknout otázka, co by se vlastně mělo dělat.

Reakce byly většinou kritické, až velmi kritické, na sociálních sítích si užila svoje (studuje-li tedy dění tam). Část té kritiky byla oprávněná, v obou těch textech se dají najít pasáže docela zmatené. Ta základní otázka, již články Petry Hůlové kladou, je ale relevantní, možná jen při jejich formulaci užívá ne úplně adekvátní termíny. Je totiž jistým způsobem zavádějící zatahovat do debaty o českém sporu o uprchlíky slovo nadřazenost. Ne snad, že by na ni člověk při sledování zdejších debat nenarazil. Není to ale ta skutečně podstatná věc. Ten termín ale odvádí pozornost od konkrétní situace, na niž by se měla hledat nějaká konkrétní odpověď, k závodům v ušlechtilosti – oblíbené místní disciplíně, provozované především na poli verbálním. Vposledku planým dohadům o tom, jestli je správné, hezké, slušné tvářit se nadřazeně vůči lidem, z nichž někteří vystrašeně šíří výmysly, vyjadřují dost hrubou nenávist a podobně.

Asi by bylo lepší mluvit o účelnosti. Aby to šlo, je ale potřeba pojmenovat ten účel. Takže. Jsme v situaci, kdy většina lidí příchod uprchlíků s různou měrou zaujetí odmítá, menšina (plus mínus se k ní počítám), by je přijímala. Pokud menšina potřebuje prosadit svůj názor a nemá k tomu dostatečný počet tankových divizí, nezbývá jí než většinu nějak přesvědčit. A chceme-li někoho přesvědčovat, nebývá urážení a na odiv stavěné opovržení ten nejlepší způsob.

Prosadit svůj názor ve veřejnosti ale nemusí být ta jediná ambice, s níž člověk vstupuje do nějaké debaty. Může si myslet, že jako analytický pozorovatel nemůže být svazován taktickými ohledy a popisovat věci, jak se domnívá, že jsou. Nechce být nepoctivý – intelektuálně i jinak. Kdo ale takovou ambici deklaruje, měl by být ochotný vystavit svou práci nějakým nárokům, třeba je na sebe i sám vznášet. Jiný si třeba chce ulevit nebo si prostě udělat dobře. A pobouřené stýskání si nad zavrženíhodnými ostatními v úzkém kroužku vzájemně se podporujících vzorů ctnosti, je v našich končinách dlouhodobě oblíbená forma relaxace. Nadřazenost, založená na dojmu převahy – intelektuální, morální, bůhvíjaké – a často vyjadřovaná velmi okázale, pak není překážkou v dosažení účelu. Je tím účelem nebo jeho podstatnou složkou.

Dnešní progresivní mladí často dávají rádi najevo, jak přesahují zdejší malé poměry, uvažují neomezovaní zdejšími úzkými obzory a podobně. Jejich projev nebo projev té jejich nejvíc slyšitelné části je ale v uprchlické debatě český až na půdu (myslím tím, řekněme, publikační činnost – lidi, kteří jsou schopní jet pomáhat tam, kde je podle nich pomoc potřeba, zasluhují úctu už jenom za to, že vnímají souvislost mezi idejemi a činy). Vykolíkovat si svůj prostůrek, za nimiž budeme zbaveni nepříjemných nároků, nutkání k otravné sebereflexi, jeho sladkém bezpečí si pak plácat svoje v jistotě, že se dočkáme chvály a rádi ji pak poskytneme druhým, až na přijde řada na jejich únavnou banalitu. Spor o uprchlíky je navíc často prezentovaný jako střet mas s elitami. Schopnost dostát nějakému intelektuálnímu nároku nebo se o to alespoň věrohodně pokusit by měla být znakem příslušnosti elitě. Už delší dobu to v téhle zemi ale tak nefunguje. Proč se snažit, když stačí málo. A poslední dobou ještě míň. Jeden napíše facebookový status, případně článek jako zflikovaný z facebookových statusů, podaných ale s veledůležitou a pobouřenou pompou, a je z něj hned elita. Nekup to. Jasně, tahle konstanta zdejšího veřejného života není život ohrožující, nepředstavuje nějaké akutní nebezpečí – na rozdíl od nenávisti, jež tu nabývá výrazů skutečně hrozivých. Otravná je ale docela dost.