Odposlechy, vulgarity, rozklad liberálů... Nene, toto je Polsko

Jak nepopulární může být vládnoucí politická strana? Když dostal v poslední televizní debatě před nedávnými polskými prezidentskými volbami Andrzej Duda jako první slovo, zahájil tím, že dal svému soupeři, Bronislawu Komorowskému z vládní strany Občanská platforma, vlaječku jeho strany. Postavil ji na pultík před ním. Prý se k ní málo hlásí, tak aby lidé věděli, za koho kandiduje. Komorowski o ni ale nestál, rozpačitě ji předal moderátorce Monice Olejnik. Ani tato matadorka polské obrazovky o ni ale nestála, postavila ji vedle sebe na podlahu. Fotografie bezprizorné vlaječky poblíž vysokých podpatků pak kolovala polským internetem jako výstižný symbol postavení strany, která byla u vlády 14 let.

Ještě měsíc před volbami měla být Komorowského cesta k volbám procházka. Dnes nejen, že se do prezidentského paláce chystá Duda, ale Občanská platforma zaznamenala v předvčerejškem zveřejněném průzkumu drsný propad – efekt, že by se Poláci polekali, koho zvolili, a hodlali konzervativce Dudu v říjnových volbách do Sejmu „vybalancovat“ liberály, se nedostavil. „Druhý jagellonský věk“, jak pochlebovači označovali vládu Občanské platformy, je zjevně u konce. A nejen to. Navzdory Dudově vítězství Polsko jeví známky nespokojenosti s celým politickým establishmentem.

Nezapomeňme, že třetí v prezidentských volbách byl vlastenecký rocker a politický amatér Pawel Kukiz. Ve zmíněném průzkumu se jeho strana umístila na třetím místě, což je úctyhodný výkon pro politickou stranu, která neexistuje. Čtvrtá byla strana NowoczesnaPL, která aspoň existuje – byla založena před deseti dny. Nikdo další by se do Sejmu nedostal.

Rozklad polského liberálního establishmentu prozrazují symptomy nám celkem srozumitelné. Zejména loňské zveřejnění nahrávek z varšavských restaurací Sova a přátelé a Lemongrass. Ukázaly polské politiky jako lidi, kteří se nad opulentními lahůdkami za státní peníze vulgárně vyjadřují a vulgárně smýšlí o svých voličích, o polském státu a jeden o druhém. Výraznějšími symptomy rozkladu byly oficiální reakce – politici mluvili o důvěrnosti soukromí pro politické rozhodování, jako by byli nějací akademici.

Premiér Tusk a ostatní významně naznačovali, že musí jít o dílo ruských zpravodajských služeb – pro což existuje asi tolik důkazů jako pro to, že ruské služby stály za pádem Nečasovy vlády. Ministr zahraničí Sikorski zpětně velkoryse zaplatil drahé víno, ne už jídlo. Ministr vnitra Sienkiewicz, autor nesmrtelného bonmotu „chuj, dupa i kamenie kupa“, odstoupil, Sikorski byl přinucen k sestupu na post maršálka Sejmu, který teď navíc opouští. Premiéra Donalda Tuska povolala Angela Merkelová do Bruselu, což bylo interpretováno jako velké uznání pro Polsko. Chytrý a zkušený Tusk však jistě už tehdy věděl, že Polsko opouští právě včas. Jeho někdejší kolegové z kabinetu jeho pracovní jistoty nemají.

Čtěte také: ‚Ministerstvo má hornictví u pr...‘ Polsko rozklížily odposlechy

Nástupkyně Ewa Kopaczová se zatím nijak nepředvedla. Sebereflexe strany spočívala v tom, že za všechno může špatná kampaň a slabé postavení strany na sociálních sítích, kde nedokázala reagovat na útoky Dudových příznivců. Kopaczová oznámila, že strana najala 80 internetových „hejterů“, kteří budou mít za úkol stranu bránit a na opozici útočit.

Hejter je polský přepis anglického hater – odvozeno od hate, nenávist. Takovým směrem vykročila strana vydávaná za moderní, proevropskou hráz proti středověkým silám nenávistného tmářství strany Právo a spravedlnost (Komorowski v poslední debatě obvinil Dudu ze „středověkých názorů“, přesně jak to předvídal novinář Bronislaw Wildstein v rozhovoru pro Týdeník Echo. Staré scénáře ale už nezabírají).

Rozklad pokračoval tento týden, když podnikatel Zbigniew Stonoga zveřejnil na Facebooku kompletní vyšetřovací spis k odposlechům – tisíce stránek, které zatím ani nikdo nestihl přečíst. S bodrostí Iva Rittiga (pokud vám Ivo Rittig připadá bodrý) škádlil politiky na videích na Facebooku jednoho po druhém. Připomněl tak veřejnosti, že oficiální místa zatím nevyšetřila ohledně odposlechů nic – neusvědčila ani původního hlavního podezřelého, podnikatele Marka Falentu, ani nikoho jiného. Za této situace se premiérka Kopaczová odhodlala k útoku dopředu.

Na mimořádní tiskové konferenci oznámila odchod několika ministrů, náměstků, Sikorského, šéfa svých poradců, koordinátora tajných služeb, a záměr odvolat nejvyššího státního zástupce (naši ochránci nezávislosti státních zástupců budou překvapeni, že v Polsku k tomu stačí prostá většina Sejmu). Reakce všech komentátorů kromě členů Občanské platformy mluvících na jméno (na rozdíl od členů vyjadřujících se anonymně) se nesla v duchu: příliš málo příliš pozdě.

Tato polská peripetie není nijak unikátní a nesrozumitelná. Zažili jsme vlastně něco podobného. Nečasova vláda neměla tak nadšené zahraniční popularizátory, ale udělala leccos, co se v optice mezinárodních organizací doporučuje jako správné: vyrovnala veřejné finance, snažila se reformovat veřejné zakázky a důchody (zatímco polská vláda soukromé fondy vykradla), zvýšila výdaje na vědu, uvolnila policii ruce v boji proti korupci. To, čemu ekonomové říkají „fundamentals“, jsme měli lepší než Polsko. Jenže jedna věc jsou makroekonomická čísla, a druhá „živočišné síly“, jak říkal Keynes. Prudký a hlavně vleklý ekonomický pokles po nástupu globální krize byl hlavně psychologický fenomén – lidé nevěřili budoucnosti, neinvestovali a neutráceli.

Vláda je přesvědčila, že se musí k budoucnosti protrpět. Polsko má nižší HDP na hlavu, ale vyšší úroveň reálné soukromé spotřeby. Jestliže je lepší v hospodářském růstu, má vyšší rozpočtový schodek a nezaměstnanost. Nemluvě o tom, jaká by musela být, kdyby neodešly statisíce Poláků do ciziny. Silný hospodářský růst v kombinaci s vysokou nezaměstnaností a emigrací taky naznačuje relativně vysokou nerovnost.

A teď se v Polsku taky projevil psychologický fenomén: veřejnost vládě, která se mohla pochlubit dobrými ekonomickými výsledky, dala najevo, že ji má plné zuby. To se prostě vládám, které jsou u moci dlouho, stává.

Polsko teď bude politicky trochu jiné. Bude víc prosazovat své zájmy v EU, tak jako to dělají všechny západní země. Na rozdíl od naší pravice je politický naturel té polské více etatistický, podobně jako třeba ve Francii. V mnohém jistě Polsko zachová kontinuitu, jež ve skutečnosti bývá v politice větší, než by se dalo soudit z volební rétoriky. Naše vztahy s Polskem budou jistě nadále dobré. První reakce naší diplomacie, článek ředitele Českého centra ve Varšavě Petra Janyšky ve včerejších Lidových novinách, bude jistě aberací. Zopakoval v něm všechna klišé o Polsku, a to jazykem ve stylu „Zkušební balonek Duda složí přísahu 6. srpna.“ V Černínu jistě dají najevo, že takhle se diplomacie nedělá.