Proč je důležité míti Turecko

Když Turecko v neděli večer oznámilo, že požádalo o mimořádnou schůzku NATO, malinko to překvapilo přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak tím, že Ankara chce řešit ve skrumáži aliančních velvyslanců něco, do čeho si obvykle nenechává mluvit – tedy výpady proti základnám kurdských separatistů za tureckými hranicemi, byť nyní kombinované s nálety proti elementům z Islámského státu. No a za druhé, bylo hezké si připomenout, že Turci jsou díky členství v Aliance vlastně stále západní (a naši) spojenci.

Od roku 2002, kdy se v Ankaře dostali k moci už po několikáté překabátění – a nyní i umírněnější a tudíž pro většinu voličstva přijatelnější – (post)islamisté ze Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), začalo se Turecko Evropě spíše vzdalovat. Navíc, když se garnituře podařilo upozadit hlavní sekulární sílu v zemi, armádu –často za pochvalného přikyvování z EU, která to brala jako triumf turecké demokracie. A o dříve alespoň navenek připouštěné možnosti členství Turecka v Unii se přestalo i vtipkovat – ne, že by to byl nutně skvělý nápad, ale proč se to tedy Turkům nabízelo. Stalo se z toho prostě ne-téma, navíc Ankara začala se svojí „neoosmanskou“ zahraniční politikou spíš pošilhávat směrem blízkovýchodním.

To, jak je Turecko pro Evropu důležité, ukázal mumraj vyvolaný bojovými úspěchy Islámského státu, ještě předtím ale hon na syrského vůdce Bašára Asada. Ankara se stala jeho hlavním odpůrcem a například požadavek, aby se při tažení proti Islámskému státu šmahem smetl i Asad, ještě nedávno hatil spolupráci Turecka a Západu při náletech na pozice islamistů (Ankara od toho zjevně ustoupila). Dokonce se i spekulovalo, že posedlost Asadem dovedla Turky k tomu, aby přinejmenším přivírali nad aktivitami Islámského státu oči. Víkendovým bombardováním islamistických pozic tak Ankara kromě jiného učinila těmto spekulacím – či této možnosti –  přítrž.

A proč se vlastně nakonec Turci k náletům na pozice Islámského státu rozhodli? Nepochybně je vyprovokoval teroristický útok v Surucu a přeshraniční přestřelky s islamisty. Stejně tak je mohly u taktéž víkendových náletů na základny PKK v severním Iráku vyprovokovat předcházející útoky spáchané kurdskými separatisty: zabití čtyř tureckých policistů a bombový útok na vojenskou kolonu. Výsledkem je konec dvouletého příměří, byť jako obvykle je to trošku spor vejce-slepice.

Jenže to by nebylo Turecko a Blízký východ, aby to bylo takto jednoduché. Turci se možná lekli námluv mezi Washingtonem a pro změnu syrskými Kurdy, tak se radši rozhodli převzít aktivitu v tažení proti Islámskému státu sami. A u náletů na základny PKK se zase spekuluje o tom, že potažmo chtějí trošičku zdecimovat i tureckou prokurdskou Demokratickou stranu lidu, která se v červnových volbách triumfálně dostala do parlamentu.

Čímž se dostáváme k dalšímu „podružnému“ důvodu dvojitého tureckého tažení. Vládnoucí AKP premiéra Davutoglua – a spíše prezidenta Erdogana – totiž místo získání ústavní většiny ztratila i tu prostou a do koalice se jí moc nechce. Ukázat se pomocí náletů proti islamistům a separatistům jako silní vůdci pro možné nové volby, to pochopitelně neuškodí.

Ale o to zas tak nejde, z našeho pohledu je ve hře něco důležitější. Schválně – podaří se Západu využít chvíle, kdy se Turecko ocitá „zpátky na palubě“? Je totiž nejen důležité pro decimování Islámského státu, nýbrž i jako záchytné území pro uprchlíky prchající z válečné oblasti (už teď jsou na tureckém území asi dva miliony syrských a iráckých běženců). Navíc, když to se sousedním Řeckem, kudy dál proudí běženci do Evropy, na zrovna velkou družbu momentálně nevypadá.