Proč pravda vítězí. Hus, Havlíček, Havel

Každý středoevropský národ má svůj typus hrdiny. Polský hrdina nehloubá o absolutním horizontu či svědomí světa; ne, v jeho zemi se objevil škůdce, tak bere zbraň a vyráží proti nepříteli, přičemž počítá s tím, že už v první fázi může být konfrontace fyzická. S maďarským hrdinou je to v zásadě podobné. Oba národy mají dlouhou historii ozbrojených rebelií proti cizí moci, Poláci proti Rusům, Maďaři hlavně proti Habsburkům. I jejich odboj proti nastupujícím komunistům byl vyhrocenější než u nás. Prototyp českého hrdiny je jiný. Není to žádný bohatýr od přírody, romantický nacionalista hnaný kultem fyzické oběti pro věc či pro národ. Mučedníkem českého 19. století je Karel Havlíček Borovský, ústředním hrdinou normalizace Václav Havel – dva muži psaného slova.

Rozdíl se dá z velké části vysvětlit samozřejmě tím, že Češi od 16. století ztráceli státnost a s ní vlastní armádu a zvyk válčit pod svou vlajkou. Ale nejsou kořeny havlíčkovsko-havlovského odporu hlubší? Není takovým prototypem intelektuála, který se účastní nějaké abstraktní debaty, a pak, ve chvíli, kdy začne jít do tuhého, už je mu trapné ustoupit, i Jan Hus?

Hus byl svědkem politické situace, jakou v méně drastické podobě zažili Havlíček i Havel. Dobu intelektuálního vzestupu a svobody, o níž se zdálo, že je věčná, vystřídalo období zvýšené společenské kontroly. V tu chvíli se Hus, jehož charisma a talent postavily do středu dění, znenadání ocitl na ráně. Většina jeho kolegů srovnala krok s dobou nebo se alespoň stáhla, jemu se to zdálo hloupé. Navzdory sílícímu tlaku se mu podařilo vytvořit si vnitřní prostor, v němž se svoboda zdála udržitelná, i přes fatální důsledky, jimiž něco takového ve středověku hrozilo.

Havlíčku, Havle, Huse…

Srovnávat Husa, Havlíčka a Havla by někteří profesionální historici možná označili za historizující naivismus jiráskovského typu. Jak chce někdo srovnávat středověkého učence pohrouženého po uši v těžkopádné scholastice s moderním intelektuálem a liberálem Havlíčkem Borovským, natož s postmoderním amatérským filozofem Václavem Havlem? Přesto je až zarážející, nakolik podobná dilemata jim život v našich geopolitických souřadnicích stavěl do cesty.

Všichni tři začínají na podobných pozicích. Sebevědomí mladíci, majitelé velkého ega, kritičtí sarkastičtí intelektuálové, časem i dobře hospodářsky zabezpečení, žádní asketi, žádní velcí radikálové. Jak již bylo řečeno, měli štěstí dozrávat v dobách, kdy se země kulturně i jinak zvedala. V Husově případě to byl rozkvět pražské univerzity, díky němuž získal český národ první větší příležitost se svébytně intelektuálně vyvíjet. A ještě intenzivněji doba po nástupu arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka, jíž odstartovalo krátké období, kdy se česká středověká církev pokusila o obrodu z vlastních sil. Pro Havlíčka bylo zlatou érou předjaří a jaro 1848 a nečekaně získaná svoboda projevu, pro Havla podobná zkušenost druhé poloviny šedesátých let. V krátkém období intelektuálního vzmachu, který šel s větší svobodou ruku v ruce, si vybudovali vůdčí postavení, ve všech třech případech ale tahle etapa náhle skončila.

Hus, Havlíček i Havel hrdiny prvního okamžiku pozorují s jasnozřivou skepsí. Oni sami ve chvíli zlomu neženou nikoho na barikády.

Ve chvíli společenského zvratu se na scéně objevují postavy, které se v nových poměrech nadšeně staví do čela davů, brzy jim však dojde dech. Havel v Dálkovém výslechu popisuje, jak jistý herec (jednalo se o budoucího režimního herce Josefa Vinkláře) vystoupil po sovětské invazi s návrhem, že by zrádci typu Vasila Biľaka měli být postaveni před národní tribunál. I vyhrocená doba přechodu k bachovskému absolutismu vytvořila své krátkodeché hrdiny, jakým byl například romantický revolucionář Josef Václav Frič, který si jel před plánovaným povstáním pro instrukce anarchisty Michaila A. Bakunina. A ještě osudovější byla role Štěpána z Pálče, zapáleného viklefity, pozdějšího klíčového svědka proti Husovi v jeho procesu.

Hus, Havlíček i Havel tyto hrdiny prvního okamžiku pozorují s jasnozřivou skepsí. Oni sami ve chvíli zlomu neženou nikoho na barikády. Nevědí, do jaké situace je nová doba postaví, kam až budou schopni zajít. Jak to vícekrát popisoval Havel: disidentem se člověk nestává ze dne na den, jde spíše o to, že se nepřizpůsobí novým poměrům, dál říká to, čemu lidé ještě před nedávnem tleskali (či co dokonce považovali za málo radikální), a co se najednou už nesmí. Pak se v jisté situaci zachová podle svého svědomí a to rozhodnutí ho postaví do pozice, která přinese další dilema, a která ho zároveň zavazuje neustoupit ani příště a udržet si nastolený kurz. Po určité době zjistí, že už došel tak daleko (a že ho přitom sleduje tolik lidí), že nemůže couvnout.

Celý esej si můžete dočíst v aktuálním čísle Týdeníku ECHO