Katalánsko. Žízeň, kterou nepůjde uhasit

Velké části Katalánska včera ohromila generální stávka. Stávkovala, tj. netrénovala, i FC Barcelona. Po policejní brutalitě, kterou v neděli vyvolal pokus uspořádat referendum o nezávislosti, se propast zdá hlubší než dřív. Co je španělské vládě v takovou chvíli platný argument, že referendum bylo ilegální, protože nebylo v souladu s ústavou? Bohužel je neudržitelná představa, že ústava bude fungovat jako zeď, o niž se rozbijí jakékoliv snahy o změnu – důraz je na slově jakékoliv. Neboť ve chvíli, kdy v jednom státě vedle sebe žijí různé národy a ústava tvrdí, že Španělsko je nedělitelné, je ústava v rozporu s právem na sebeurčení. Jestli si ho separatisté prosadí, záleží v historii jen na jejich síle a vytrvalosti.

Španělé mají pravdu v tom, že nikdo, ani Katalánsko, by neměl činit jednostranné kroky bez ohledu na dosavadní spolubydlící. Proti tomu ale autonomní katalánská vláda po právu namítá, že o svém cíli mluví už několik let, a španělská vláda nereagovala jinak než pohrůžkami nebo soudy.

Porovnejme si to s rozpadem Československa po roce 1989. Hned v prvních měsících svobody bylo k naprostému překvapení Čechů zřejmé, že Slováci budou žádat větší svébytnost. Probuzené touhy Slováků Praha nebyla schopna nasytit nebo utišit. Na podzim 1990 se masivně převáděly kompetence z centra na republikové vlády, což byl v době právě zahajovaného přechodu od socialismu k trhu jistě riskantní ústupek. Ale když to menší národ chtěl… Už na jaře následujícího roku považovala slovenská vláda za nutné jednat o faktickém rozdělení federální televize, začalo se přemýšlet o tom, že by slovenští vojáci československé armády měli sloužit jen na Slovensku. Bratislava měla ministerstvo pro mezinárodní vztahy, čímž vznikla konkurence federálnímu ministerstvu zahraničí. No a když po volbách 1992 ve vile Tugendhat jednaly nové reprezentace vítězů voleb Klause a Mečiara a slovenská delegace mluvila o jedné měně se dvěma emisními bankami, na údiv české strany hospodářský expert HZDS odvětil: Veď to zkúsme. Od pomlčkové války na jaře 1990 k vítězství HZDS, strany s programem konfederace, což je stav na třech čtvrtinách cesty od federace k úplné samostatnosti, uplynuly dva roky.

Co během té doby dělali čeští politici? Z tajemství, které zatím vydaly archivy, víme, že o silovém řešení se vážně mluvilo jednou: na poradě Hradu 7. prosince 1990, když se zdálo, že by Bratislava ve sporu o kompetenční zákon mohla jednostranně vyhlásit deklaraci o svrchovanosti. Prezidentovi poradci Žantovský, Vondra, Schwarzenberg probírali možnost výjimečného stavu, obsazení ropovodu (vedl přes Slovensko a tekla jím do Čech životodárná ropa) armádou. Nic z toho samozřejmě nebylo, prezident Havel sám rokování ani nebyl přítomen a horká krev rychle vychladla. Ale ani tyto bojovně naladěné poradce by nikdy nenapadlo bránit Slovákům v samostatnosti principiálně. Jen nechtěli ukvapená řešení, před něž by je druhá strana stavěla. Celkově českým politikům, některým dřív než jiným, došlo, že jediné, co v nastalé situaci mohou dělat, je žádat od svých slovenských protějšků jasnou řeč. Přinutit je, aby pokud chtějí samostatnost, to řekli veřejně a vzali na sebe před dějinami odpovědnost. 

Poučení z československého rozvodu zní, že pokud se pro něj jeden národ rozhodne, nepomohou ani významné ústupky toho druhého. A to ještě odcházel chudší od bohatšího, zatímco Katalánci jsou ve Španělsku ti bohatší. V jejich případě je třeba ke cti Španělska konstatovat, že autonomistům po smrti generála Franca v roce 1975 postupně dalo téměř všechno, co si autonomista mohl představovat.  Autonomní vláda Generalitat  má pravomoci ve školství, v kultuře, ve zdravotnictví, v dopravě, provozuje samosprávu, a dokonce i vlastní, tedy výslovně nešpanělskou policii. A stejně to po krizi eura, která ve Španělsku brutálně propukla roku 2011, nestačilo. Protože tehdy se katalánské veřejnosti vyjevilo, že nemá tu hlavní kompetenci – mít vlastní daňové úřady, moci přerušit penězovod do Madridu. V srpnu 2012 to došlo tak daleko, že autonomní vláda, systematicky vysávaná odvody z daní do centra, musela Madrid potupně žádat o bail-out ve výši pěti miliard eur. 

Nedělní zásah policie, obušky a gumové projektily, to byla od Madridu tak hrubá chyba, že pokud se katalánští nacionalisté nedopustí nějaké podobné chyby, je zřejmě tato provincie pro Španělsko ztracena. Když se separatistický vlak rozjede, má už svou vlastní dynamiku.