Proč a jak je třeba volit

Volby se přiblížily na míň než čtrnáct dní. Procento dosud nerozhodnutých voličů prý je poměrně vysoké. Někteří z nich ne že by třeba váhali mezi dvěma možnostmi, ale vůbec netuší, koho budou volit. Připravil jsem si pár poznámek pro diskusi na ČRo Plus, (diskuse byla nakonec v podstatě o něčem jiném Proč jsme nemohli v Českém rozhlase mluvit o českých volbách). Mé poznámky sledují témata, o nichž se mělo hovořit.  Dávám je k dispozici aspoň tady: udělal bych to tak jako tak. V besedě, kde hovoří čtyři lidi, nedokáže žádný účastník říci přehledně a vcelku všechno, co zamýšlel.

 

Máme problém. Dva možné přístupy.

Nejprve metodická poznámka: představte si pohromu: např. potápí se loď (každého napadne Titanic; to všechno je ovšem jen příměr) a je třeba to popsat. Jsou v zásadě dvě možnosti: za prvé,  střízlivý, věcný, kritický pohled z odstupu. To je přístup dejme tomu vědecký, politologický.

Druhá možnost je svědectví o věci ze stanoviska toho, kdo je zrovna na palubě nebo v podpalubí. Situace je pro něj otázkou bytí a nebytí. Jde mu o to, jak co nejrychleji zacpat díry,  jimiž se dovnitř hrne voda. To je přístup aktivistický.

Ten vědecký, učený, má jistě něco do sebe. Abyste ho ovšem byli schopni, musíte se nad lodí vznášet na helikoptéře.

Přiznám se, že v tomto smyslu jsem aktivista, nikoli učenec. Připadá mi to logické.

O čem se rozhoduje

Podle besed v ČT by se mohlo zdát, že hlavní je, jaké budeme platit daně, jaké bude sociální zabezpečení, co se změní ve zdravotnictví, co dáme na kulturu atp. Ne že by na tom vůbec nezáleželo. Ale nejde jen o to a nejde o to v první řadě. Volební debata soustředěná na tyto záležitosti je mluvení od věci v situaci, kdy nastupují strany a hnutí, hlásající nástup „Nových pořádků“. Dlouhodobě se takto profiloval Andrej Babiš. Ale s něčím velmi podobným  přicházejí i další dvě nesystémové strany, Okamurova SPD a Česká pirátská strana Ivana Bartoše.

V této optice se posledních plus minus 27 let jeví jako „Staré pořádky“: hájemství demagogie a korupce, období, kdy nám vládly „standardní, tradiční strany“, politici, co nemakali a kradli.

Už se v tom všem nedalo žít, a proto je  zapotřebí zásadní, důkladné revoluční změny, která tohle všechno z gruntu změní.

To je velká výzva, kterou před nás staví tyto volby.  

Je ovšem možná i jiná optika: „Staré pořádky“ jako polistopadový demokratický režim, který měl samozřejmě řadu chyb a nedokonalostí (chyby a nedokonalosti k demokracii patří), ale který je možno změnit nikoli revolucí, „stavěním z hlavy na nohy“, ale  reformovat, i když je to těžké a regrese nejsou vyloučeny.

Říká se, že „standardní“ strany jsou v krizi. Jistě. dějiny demokratických společností spočívají v nikdy nekončící řadě krizí, a zároveň v jejich řešení a překonávání. Existují ovšem  období bez jakýchkoli velkých krizí a otřesů: například   tzv. normalizace: v letech 1970-86 byl v podstatě pokoj. Dobře si to pamatuji a nevěřím, že by se zrovna po tom mohlo někomu stýskat.

 

Negativní kampaň. Nihilismus, nedůvěra ve veřejnost

Problém je jen, že bohužel není jasno, která ze „standardních“, „tradičních“ stran se vlastně k tomuto druhému, „nerevolučnímu“ pojetí hlásí. Ve volební kampani se věnovaly dílčím otázkám a k výzvě, s níž přišli pánové Babiš, Okamura a Ivan Bartoš, se moc jasně nevyjádřili. Teď už zbývá velmi málo času.

Heslo předvolební kampaně, pokud jde o „tradiční strany“ a jejich mediální mentory, znělo „jen proboha ne žádný Antibabiš“. A začali se šťourat v detailech (daně, sociální zabezpečení, kultura, zdravotnictví, infrastruktura atp.) Detaily jsou významné, ale jen jako detaily nějakého celku. Pan Babiš přišel s celkem jasnou výzvou: Polistopadový režim = 27 let, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. Teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Pořádek spočívá v proměně ČR v rodinnou firmu  (podnikání firmy zahrnuje, zahrnuje hospodářskou sekci – obří koncern, politickou sekci – hnutí se silnou veřejnou podporou, a mediální sekci, kterou si firma poskupovala). Je to projekt revoluční změny společnosti. Jeho konkurenti se tváří, že se  nic neděje: nebojte se, to on jen tak plácá, nevšímejte si toho. Je to trestuhodná bezstarostnost.

A na druhé straně: protože proti tomuto projektu nemají žádný svůj, jiný (kromě neustálého nesmiřitelného třídního boje mezi pravicí a levicí, během něhož se společnost rozkládá a demoralizuje), upnuli se na Babišovy aféry: Čapí hnízdo, korunové dluhopisy, zajišťovací příkazy, atp. Jistě, ty věci se musí prošetřit a ne zamést pod koberec. Ale nedá se na nich stavět politika a volební kampaň. Poselství totiž nakonec je: posívejte se, všici kradnú, nejen my, ale dokonce i Andrej Babiš. To však ještě není samo o sobě žádný rozumný důvod, proč někoho volit, zvlášť když žádná protistrana vlastně neexistuje („proboha, jen žádný antibabiš!“). Vede to jen k únavě a ke lhostejnosti ve veřejnosti. Lidé, veřejnost, prý nejsou dost na výši, aby dokázali ocenit takové věci, jako je demokracie a právní stát, když se jim nepodává s náležitou přílohou uzenek.  Všechno, co předestřela opozice, která si netroufá ani říci protibabišovská a nepokouší se zformulovat, čemu vlastně věří,   je jen kapitulace před Babišovou (a taky Okamurovou, a taky Pirátskou, nezapomínejme na ně)  výzvou.

„Studentské volby“

Tento poněkud kuriózní experiment probíhá už řadu let v režii  společnosti Člověk v tísni. Simulovaných voleb do PS se účastní studenti středních škol od 15 let (nikoli všichni, vzorek je ovšem poměrně velký). Jen menší část z nich má de iure aktivní volební právo. Výsledky se pravidelně výrazně liší od výsledků průzkumů veřejného mínění. Nedá se však říci, že  by neměly vůbec žádnou informační hodnotu.

Vrstva, jejíž politické preference tento kvaziprůzkum obráží, vyniká především výrazným mládím: proto může leckdo cítit potřebu se jí tak či onak vlichocovat. Realisticky vzato: je to společenství názorově labilní, citlivé na momentální stav veřejného mínění víc, než by se na první pohled zdálo. Navíc  s ještě dost nevypracovanou kritičností, a  proto citlivé na křiklavé politické projekty. Relativní sociální nezakotvenost těchto lidí zároveň znamená poměrně (zdůrazňuji „dosud“, vyrostou z toho) nevyvinutý smysl pro zodpovědnost. Neříkám to s nějakým opovržením, já jsem ostatně byl v tom věku taky takový. Je to normální. V jejich politickém rozhodování je určitá míra hysterie. Větší, než u ostatních. Výsledek je tedy něco jako karikatura celkového rozvrstvení politických sympatií ve veřejnosti. I karikatura má svou vypovídací schopnost. Zdůrazňuje věci, které neradno pořehlížet.

Nejvíc sympatií mají u středoškoláků Piráti (24,52%). Druhé ANO má 11,88, třetí je překvapivě TOP09 s 11,75 a čtvrtá SPD má 7,76%. KDU-ČSL, ČSSD a KSČM by se vůbec nedostaly do parlamentu (jejich výsledky jsou nevalné i v minulých dvou „volbách“, před volbami do PS 2010 a 2013). Rozhodující ovšem je tato informace: „nesystémové“ strany, strany „Nových pořádků“ (ANO, Piráti a SPD) mají dohromady přes 44%, když k nim ještě připočteme SZ Matěje Stropnického, je to přes 50%. Ze stran Starých pořádků by se podle výsledků do PS dostaly jen TOP9 a ODS, dohromady 18%. To je sdělení relevantní, i když třeba nadsazené. Je to warning, na který je bohužel v tuto chvíli, čtrnáct dní před volbami, už dost pozdě.

Příznačné pro citlivou reakci na společenské hysterie je například hodnocení některých stran v posledních třech simulacích voleb do PS: v roce 2010 frčela TOP09 coby novinka a jakýsi pokus o „ODS s lidskou tváří“. Měla tehdy proto ještě víc než nyní Piráti, „studentské volby“ suverénně vyhrála. V dalších letech následoval sestup, ale ještě teď má skoro 12%. ODS na tom v roce 2010 nebyla až tak špatně (17,56) pak následoval strmý pád do trpaslíkovata, a v tom stavu už zůstává.  Piráti prošli opačným vývojem, z 7,7%  v roce 2010 až k letošnímu triumfu. A ANO  drží (od roku 2013, předtím neexistovalo) pozici slušného průměru. Trochu ztrácí, už se okoukalo.

„Studentské volby“ jsou karikatura zhysterizované české společnosti. Vystavují nám vystavují smutné vysvědčení.

Mezinárodní kontext: EU

I o tom se mělo původně v ČRo Plus mluvit a je to logické (nelogické je, když se čtrnáct dní před volbami, které ve velké míře rozhodnou osud této země na léta dopředu, mluví jen o tom). Evropská unie je jednou ze základních mezinárodních komponent naší národní a státní bezpečnosti.  Druhou je NATO.  Dvě zhmotnění evropské a euroatlantické spolupráce.

Evropská Unie má ovšem dva velké problémy: za prvé, zažívá jakousi krizi identity (co jsme my, EU, vlastně zač?) a za druhé, zápolí s dodnes  nezvládnutou migrační vlnou.  Obojí spolu souvisí.

Nabízí se spousta populistických, laciných stanovisek k oběma problémům. Mám dojem, že čeští politici už dokázali zaujmout všechna.

Proto považuji za potřebné vytknout před závorku dvě věci: naši spojenci mají problém. Měli bychom jim pomoci.  Z důvodů pragmatických: abychom sami přežili, spojence potřebujeme. Za druhé, je třeba pomoci lidem trpícím, lidem v nouzi. Spousta lidí to dnes nerado slyší. Souvisí to s tím, že strach má velké oči.

A za třetí, což je třeba říci jedním dechem:  pomoc musí být účinná. Když se při ní sami zničíme, nikomu už pak nepomůžeme. To je nepřekročitelná hranice realistické politiky.

A pokud jde o krizi identity: základními stavebními kameny, na nichž stojí evropské a euroatlantické společenství,  je parlamentní demokracie a právní stát, opřený o myšlenku občanských a lidských práv a čerpající z duchovního odkazu křesťanství e evropského osvícenství. To, čemu se říká „multikulturalita“ a „politická korektnost“, je myslitelné jedině v tomto rámci. Tyto ideje musíme uskutečňovat a měli bychom být schopni za ně bojovat.

Taky bychom měli vědět, že představy „státu jako rodinné firmy“ a zjednodušené  demokracie, stejně jako hysterická „rekonstrukce státu“, která fakticky bourá jeho základy,  jsou s nimi v přímém rozporu. Proto musíme zároveň bojovat také proti nim. Zde bohužel česká polistopadová politika odleva doprava dosti selhala.

To jsou prosím ideové základny antibabišismu, který vyznávám.

A ještě poznámka na okraj:  česká společnost je ve velkém maléru.  Evropa (a taky USA) mají spoustu vnitřních problémů, které je zaměstnávají natolik, že na nás nebudou mít moc času. (To je ve srovnání se sedmdesátými a osmdesátými lety minulého století jisté novum). Česká demokracie a čeští demokraté si jistě musí umět pomoci sami, ale zároveň potřebují i jejich pomoc. Měli by ovšem být schopni si o ni vůbec říci, a to dost nahlas a věrohodně. Zatím se to moc nedařilo.

A závěr? Jděte volit!

Ti, co bojují za Nové pořádky, jsou cílevědomí a dobře zorganizovaní. Ti co jsou proti nim, se  zatím většinou nedokázali ani pořádně vymáčknout. V mnoha ohledech selhali. Připomínám, že otázka  přitom zní: Chceme jít cestou revoluce, nebo cestou reforem? Chceme demokracii skutečnou, nebo zjednodušenou?

Zvolit „toho správného“ není lehké. Čtvrtina dosud nerozhodnutých voličů tomu nasvědčuje. Nesedíme v luxusní restauraci, ale v hospodě čtvrté cenové kategorie. Vinu na tom máme všichni dohromady. Pořád si však ještě můžeme svobodně vybírat. Je to obtížné, není to nemožné.  Važme si toho.

Nejde o to jít do voleb s rozvinutými prapory. Jde o to překonat nechuť a jít volit – i když třeba s touto tichou výhradou:

Moc jste se nepředvedli. Přesto Vám dáváme příležitost. Pokuste se o reparát. Za ztížených podmínek.