Zaorálek v Číně. Klanění se a ztráta vlastní tváře
Lidé se v zásadě nemění, ale mění se jejich názory a postoje. Ani ne tak kvůli vnitřnímu přesvědčení, ale kvůli vnějším faktorům, které je utvářejí, formují, zplošťují a především korigují. Korekce je nezbytná pro „přežití“ ve společnosti, ve vztahu, skupině přátel i v zaměstnání. A v politice je naprosto nezbytnou samozřejmostí, násobně multiplikovanou. Vždycky jsou ale jisté meze, ne nijak jasně vytyčené ostrou dělící linií, ale s širším hraničním pásmem na obě strany. Pokud se pohybujete v tomto pásmu, je to v pořádku. Můžete balancovat a přitom si stále zachovávat tvář. Pokud ale z hraničního pásma vystoupíte, máte problém a ztrácíte kredit.
Ztráta kreditu je ale amorfním pojmem. Vždycky záleží na okolnostech, kontextu, aktuální atmosféře. A tady se dnes střetávají dvě atmosféry. Politická situace s ohledem na současné kroky Ruska a nově pojímaná epocha ve stylu export nade vše. Ta první rovina si vyžaduje jasně formulovat a nebát se. Druhá rovina? Těžko říct. Snad nezapomenout na historickou zkušenost a nemyslet si, že čtvrt století je dávná historie.
Mezi těmito rovinami se ocitl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Body, které si získal v rozbředlé, opatrnické až servilní nátuře většiny současných politiků, svým jasným postojem k ruské agresi na Krymu a diverzním akcím na zbytku Ukrajiny, nyní během jednoho dne rychle ztratil.
Mise splněna
Sklidil ostrou kritiku, jíž si vysloužil společným prohlášením s čínským ministrem zahraničí. Přijatý dokument v Pekingu znamená v překladu: Už se nebudeme plést do toho, jak porušujte lidská práva, už nebudeme mluvit o Tibetu, pojďme se bavit jen a jen o obchodu. Samozřejmě, univerzální hodnoty vyznáváme všichni.
Čína je problém. A řeší ho všichni. Peking je globálním hráčem, s nímž se nelze nebavit. Může nám připadat smutné, že kvetoucí ekonomika může fungovat bez demokracie, ale to je asi tak všechno. Z pozice České republiky by bylo samozřejmě hodně naivní se chovat jinak. Ani to nikdo nežádá. Pokud český politik jede do Číny, je jasné, že bude řeč o obchodu. O obchodu, který je výhodný především pro nás. Nikdo vlastně ani nečeká, že by český politik přijel do Pekingu a začal tam kázat o lidských právech a Tibetu. Je ale nutné se vedle mlčení navíc ještě klanět?
Zaorálek se bohužel poklonil. A poklonil se víc, než by možná sám chtěl. Velmi pravděpodobně to přinese českému exportu a importu něco navíc. V současné atmosféře export nade vše tedy všechno v nejlepším pořádku, mise splněna.
Zaorálek je rozený politik, dokáže být nesnesitelně teatrální, ale většinou mu nešlo upřít jednu ctnost: byl konsenzuální. Tuhle vlastnost ale v Pekingu, kde si právě jen málokdo připomíná 25 let od začátku masových studentských protestů vedoucích k masakru na náměstí Nebeského klidu, jaksi ztratil.
Kritizovat Čínu nevadí
Lubomír Zaorálek, poslanec ČSSD, 13. září 2001 v České televizi: „Neexistuje přímá vazba například v případě Číny mezi politickými projevy nesouhlasu s tím, co se v Číně děje a mezi tím, jak se vyvíjí obchod s Čínou. Je prokázáno, že pokud se stanou některé i často velmi jasné kroky, které kritizují poměry v Číně, tak to vůbec nemá za následek pokles obchodu, často to funguje úplně naopak. Takže to jsou často pověry.“
Lubomír Zaorálek, předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny, 18. února 2002 v České televizi k vyvěšování tibetských vlajek: „Žádným způsobem se to nepromítá například do výměny obchodní a podobně, takže já bych tyto věci za sebe nijak nespojoval s nějakými dopady.“
Lubomír Zaorálek o návštěvě čínského premiéra v Praze, prosinec 2005 pro LN:. „Řekl jsem, že jde o téma, kterému se nemůžeme vyhnout, protože je pro nás nutností čelit mučení a krutosti kdekoli na světě,“ řekl tehdy LN a ocenil, že Wen Ťia-pao uznal existenci „univerzálních hodnot“, které by měly platit v oblasti ochrany lidských práv.
Lubomír Zaorálek, šéf Poslanecké sněmovny po návratu z Číny, 3. března 2006 pro Právo: „Zdůraznili jsme, že je pro nás nepřijatelné jakékoli týrání či mučení lidí ve jménu jiné kultury. Samozřejmě nemůžeme nikomu arogantně diktovat. Na druhou stranu si neumím představit, že bychom na toto téma servilně mlčeli kvůli ekonomickým zájmům. Někdy naše názory vyvolaly napětí. Zejména v otázkách Tibetu a Tchaj-wanu došlo při jednání s předsedou Všečínského lidového shromáždění k docela ostré výměně názorů.“
Lubomír Zaorálek, místopředseda sněmovny, 10. března 2009, ČTK: „ Lubomír Zaorálek (ČSSD) řekl, že problém Tibetu je vážný a že obavy o něj sdílí. Podle něj by ale bylo vhodnější nedělat pouze vnitrostátní kroky jako vyvěšení tibetské vlajky, ale zahrnout problém do koncepční zahraniční politiky. Na vytváření postoje vůči Číně a Tibetu by se podle něj měla podílet i opozice. "Společný postup by byl efektivnější," prohlásil.“
Různé role, stejné názory. Nyní se Lubomír Zaorálek, věčný stínový ministr zahraničí, konečně svého stínu zbavil. Role diplomata je nevděčná. Role diplomata ve vládě bez ideových základů a hodnot je ještě nevděčnější. V hraničním pásmu můžete přešlapovat, ale nesmíte ho opustit. V Pekingu Lubomír Zaorálek bohužel z hraničního pásma vystoupil. Zbytečně. Tedy aspoň podle toho, co vždycky hlásal.
