Doba změnila rodinu. Mnohé děti poprvé myjí nádobí na táboře

Když se před sto třemi lety středoškolský profesor tělocviku Antonín Benjamin Svojsík se skupinou několika svých studentů z Prahy do Vorlovských lesů k blízkosti hradu Lipnice, nejspíš věděl, že píše historii. Těžko ovšem říct, zda si uvědomoval, jak výraznou stopu v ní, a potažmo v celé společnosti zanechá.

S rizikem, že budu vypadat jako staromilec, musím konstatovat, že se poslední dobou výrazně mění jak tábořící děti, tak jejich rodiče. 

Před dvaceti lety staří skauti naříkali nad tím, jak je možné, že malí skauti neumějí zatopit v kuchyňských kamnech. Inu proto, že z domovů už tenkrát dávno kamna vymizela. Časy se ale dále mění, takže jestliže se děti před dvaceti lety v táborových službách učily, že si musí večer dát ke kamnům chrastí a třísky na ranní podpal, dnes se poprvé seznamují s drátěnkou na mytí nádobí. Mnohé z nich totiž až zde poprvé v životě umývají nebo utírají nádobí, protože doma tuto někdejší dětskou „práci“ zastávají myčky. Rodiče jim navíc nenajdou alternativní povinnost, takže vyrůstají v představě, že normální je nepracovat. Dětí, jež by byly z domova zvyklé pomáhat při přípravě jídel, je minimum.

Řada vedoucích, ale i pedagogů praktických předmětů se v poslední době setkává s tím, že děti nejsou připraveny na situace, v nichž je zapotřebí soustavná práce, která není hotová za pět minut, ale trvá třeba celý půlden. Po pár minutách jsou nervózní, jak to, že to ještě nestačí, jak to, že ještě není konec. Lze jen spekulovat, zda to souvisí s klipovitostí digitálního světa a s rychlostí, s níž je vyřízeno cokoli na dotykovém mobilním telefonu. I v tom pravý tábor, kde se musí soustavně řezat a štípat dřevo na topení v kuchyni, kde se dva tři úvodní dny staví nutné táborové stavby a kde třeba několik hodin dvojici dospívajících táborníků trvá, než vykopou latrínu, může být velkou školou života.

Celou esej najdete v aktuálním čísle Týdeníku Echo.