Tok migrantů neutuchá, jen mění trasu
Rozhovor s ředitelem Frontexu
NOVÉ
FOTO: Shutterstcok
Migranti proudící do Evropy změnili trasu: přechod mezi Tureckem a Řeckem je prakticky uzavřený, ale stále více lidí se z Libye do Itálie pokouší dostat přes Středozemní moře a riskuje při tom holý život. Evropská Agentura pro správu vnějších hranic (Frontex) vykonává zároveň funkci hodného i zlého policajta: na jednu stranu migranty z potápějících se člunů zachraňuje, na druhou stranu je vysazuje v přijímacích centrech, kde jim hrozí, že budou posláni zpět do svých zemí. Situaci v rozhovoru s agenturou AFP shrnul ředitel Frontexu Fabrice Leggeri.
Kdo jsou migranti?
K řeckým břehům v současné době „dorazí den co den 80 až 100 lidí, kdežto dříve (před dohodou s Tureckem) to bylo 2500 osob denně“, říká Leggeri.
Většina z těch, co přes Libyi a centrální část Středozemního moře přichází z Afriky, je původem z její západní části. Jejich počet stoupl o 40 procent. Jedná se o Senegalce, Guinejce, Nigerijce. V roce 2016 jich bylo celkem 180.000.
Jsou to hlavně ekonomičtí migranti, najdeme mezi nimi mnoho mladých mužů, ale také rodiny a mladé ženy. Nigerijky bývají v Evropě zneužívány k prostituci.
„Ti, co odchází, nepatří k těm nejchudším – musí být schopni zaplatit pašerákům,“ uvádí Leggeri.
Podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) se z více než milionu lidí, co v roce 2015 přišli do Evropy, 850.000 osob dostalo do Řecka přes Egejské moře. Více než polovina z nich pochází ze Sýrie, zbytek jsou převážně Afghánci a Iráčané.
Poté, co byla v březnu 2016 uzavřena přelomová smlouva mezi Evropskou unií a Tureckem, celkový počet jedinců překračujících Egejské moře klesl na 363.000 osob, uvedla organizace IOM.
Podle agentury Frontex do poloviny dubna 2017 „přišlo do Itálie zhruba 36.000 migrantů, což je o 43 procent více než ve stejném období minulého roku“.
Kdo jsou pašeráci?
Na počátku cesty přepravují migranty na té nejnebezpečnější části cesty – přes Saharu polonomádské kmeny Tuaregů či Tibuů, pro něž to je tradiční obchodní aktivita.
Cestu přes Středozemní moře však už zprostředkovávají zločinecké sítě – větší či menší uskupení, ale i jednotliví pašeráci. Naspodu žebříčku se nacházejí drobní hochštapleři – někdy pocházejí z řad imigrantů – z nichž se rekrutují kapitáni přeplněných lodí, kteří si takto zaplatí svou vlastní cestu, popisuje Leggeri.
O něco výše v hierarchii figurují prostředníci, kteří vybírají peníze a organizují cestu, ale plaveb člunů se neúčastní. Jejich šéfové stojí v čele celé sítě a „mnohdy se jedná o lidi, co dříve pracovali pro (libyjskou) policii“, dodává Leggeri.
Kolik peněz se v pašeráctví točí?
To se odhaduje docela nesnadno, ale podle nedávné zprávy evropské policejní organizace Europol si gangy pašující lidi do Evropy či po ní přišly v roce 2015 na 4,7 až 5,7 miliardy eur (123 až 149,3 miliard Kč).
Minulý rok však tyto zisky klesly takřka o dvě miliardy. Ti hlavní podloudní obchodníci využívají peníze vydělané pašováním migrantů k další trestné činnosti, která si žádá počáteční investici, „ať už se jedná o obchod s drogami, zbraněmi, anebo dokonce financování terorismu – ani to nemůžeme vyloučit“, rozvádí Leggeri.
Peníze bývají někdy, zejména v západní Africe, nepokrytě převáděny přes Western Union. Ve východní Africe používají podloudní obchodníci častěji neformální systém plateb založený na důvěře hawala, který se stopuje mnohem obtížněji než bankovní převody.
Jaké jsou hlavní trasy?
Migranti ze západní Afriky jedou nejprve autobusem, říká Leggeri. Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) se v lecčem podobá schengenské bezvízové zóně – jedinci zde mohou cestovat bez omezení za mírný poplatek ve výši zhruba 20 eur (520 Kč).
Jakmile migranti dojedou do Niameye, hlavního města Nigeru, začíná ta nelegální část cesty. K tomu, aby se člověk poté dostal na sever země k libyjské hranici, musí zaplatit 150 eur (3930 Kč).
Následuje plavba po Středozemním moři, která může stát v závislosti na druhu člunu až 1000 eur (26.200 Kč). Například za místo na nafukovacím člunu může migrant zaplatit 300 eur (7860 Kč), ale plavba na něm je obzvlášť nebezpečná.
Východoafrická cesta – jež začíná v Africkém rohu a vydávají se po ní Eritrejci, Somálci a Etiopané – je mnohem dražší.
Cesty organizují národní zločinecké gangy, které mezi sebou spolupracují. To znamená, že súdánská pašerácká síť předá své klienty na hranici síti libyjské.
„Cesta z Afrického rohu až do Itálie může stát až 3000 eur (78.600 Kč).
Jak se tento problém řeší?
Zlomový bod nastal v roce 2015, když migrační krize zasáhla Řecko, v důsledku čehož Evropa posílila Frontex.
„Na počátku roku 2015 jsme byli schopni nasadit kdykoli 300 až 350 pohraničníků,“ uvádí Leggeri.
„Dnes jich dokážeme zároveň povolat 1300 až 1400 a ti mohou působit v různých oblastech daného nasazení,“ rozvádí Leggeri.
V roce 2016 Evropa zřídila rezervu 1500 pohraničníků rychlé reakce, které je možné v případě nutnosti nasadit do pěti pracovních dnů. Zároveň se Frontex pokouší postupovat proti toku migrantů a zarazit jej dříve, než se dostane do Středomoří. Agentura nedávno otevřela kancelář v Niameyi s cílem posílit spolupráci s nigerskými orgány.
Záchranné operace na moři migraci paradoxně podněcují a pašeráci z nich těží: na své vratké lodě nakládají čím dál více lidí, které ujišťují, že jakmile se dostanou z libyjských vod, bude o ně postaráno.
„V roce 2016 hlídkovalo ve Středozemním moři více lodí než kdykoli předtím… a bohužel nikdy předtím také nebylo tolik mrtvých. Organizace IOM jejich počet odhaduje na 4000,“ uvádí Leggeri.
Ten by do všech zemí, odkud se lidé chtějí dostat do Evropy, rád vzkázal, že slibovaný ráj je lež.
„Buďto člověk utone ve Středozemním moři, anebo se do Evropy dostane za krajně hrozivých podmínek. Evropa rozhodně není žádné eldorádo, jak ji popisují pašeráci,“ rozvádí Leggeri.
„Evropská unie navíc posiluje návratovou politiku a repatriaci. Hrozí tedy, že migrant dá veškeré úspory pašerákům a na konci cesty jej bude čekat letadlo a cesta zpět do jeho země původu“, uzavírá Leggeri.
Jaký je dlouhodobý výhled?
Třebaže velká krize, jež zasáhla řecké ostrovy, už podle všeho skončila, migrační tlak na evropských hranicích nepolevuje.
V důsledku geopolitické nestability, k níž přispívá konflikt v Sýrii i chaos v Libyi a Iráku, budou žadatelé o azyl do Evropy přicházet i nadále.
Pokud jejich země původu nedokážou svému obyvatelstvu nabídnout přijatelnou kvalitu života a vyhlídky do budoucnosti „muži i ženy se budou přesouvat na jiná místa – tak tomu v dějinách vždycky bylo,“ uzavírá Leggeri.
