Flexibilní Evropská unie už není tabu
Debata Pravého břehu
1
Takřka v předvečer 60. výročí podpisu Římských smluv uspořádal Pravý břeh v Praze debatu na téma Česká vize EU pro 21. století. Diskutovat přišli předseda ODS Petr Fiala, poslanec EP a předseda ACRE Jan Zahradil, prorektor VŠ CEVRO Tomáš Pojar a předseda slovenské strany SaS a europoslanec Richard Sulík, moderovala analytička Echo24 Lenka Zlámalová.
Cílem akce bylo definovat eurorealistickou politickou pozici, která by reagovala na současné krize v EU. Petr Fiala vypočítal celkem čtyři: hospodářskou, migrační, bezpečnostní a konečně krizi integrace, která vyvrcholila Brexitem. A rovnou připomněl, že česká pravice řadu z dnešních problémů už před lety velmi úspěšně předpověděla. Teď se však něco podstatného změnilo: Centralismus už není mainstream, stále více unie si přeje už jen hrstka byrokratů. Všichni ostatní by raději zpomalili. „Poučení pro nás je flexibilní spolupráce – nehrnout se do všeho, vybírat si dobrovolně, co nám vyhovuje – s tím, že se ale nesmí ohrozit hlavní výdobytek evropské integrace, což je volný trh,“ prohlásil Petr Fiala.
Od jádra raději dál
Dnes však ale hrozí, že příští vláda ČR naopak zatáhne do tvrdého jádra se všemi jeho nevýhodami, jako je společná měna, azylová politika a armáda nebo vzrůstající antiamerikanismus, navázal Jan Zahradil. Důvod je prostý: česká diplomacie si nechala vnutit paradigma o Evropanech první a druhé kategorie. Češi tak mají strach, že by se ocitli ve špatném táboře, aniž by věděli, co to přesně znamená. „Platí tu mantra, že musíme být u toho společného stolu, i kdybychom tam měli být jako jeden z chodů.“
To potvrdil i Richard Sulík: Všichni chceme do první ligy, ale měli bychom se naopak snažit, abychom tam nepatřili. „Domáhali jste se stejných práv, jako mají země Eurozóny. No nevím, my třeba máme právo přispívat Řekům na jejich život,“ komentoval situaci ironicky. Sulík během večera představil brožuru Manifest slovenského eurorealismu, jejíž název parafrázuje 16 let starý dokument ODS. Jeho plán není nijak radikální, je to spíše návrh, jak zajistit dodržování existujících pravidel: „V kuse se porušují dohody. K čemu se uzavírají, když se pak stejně porušují?“
Otázka osobní zodpovědnosti
Tomáš Pojar na budoucnost EU nahlédl bezpečnostní optikou. Na několika číslech doložil, že ČR patří mezi nejméně odpovědné členy EU a NATO, pokud jde o vnější i vnitřní bezpečnostní politiku. Hřešíme na to, že jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, v případě krize se nám to ale může vymstít. Nemluvě o nedůvěře, kterou tím vzbuzujeme. I on se přihlásil k myšlence svobodnější integrace: Multipolarita v Evropě je očividný fakt, dokonce v čase narůstá. Ať si tedy jednotlivé státy jdou tou cestou, která jim přijde nejlepší: „Je to na nás, na našich schopnostech, na bilaterálních dohodách. Ty velké multilateriální mohou být základním rámcem, ne garantem fungování.“ Žádná kolektivní smlouva však nenahradí osobní zodpovědnost.
Všichni diskutující se shodli, že flexibilní, vícerychlostní či „vícevrstevnatá“ podoba EU, ve které všichni nemusí povinně směřovat k témuž cíli, dnes už není tabu. Naše zájmy se přirozeně liší – odbourávejme tedy překážky, ale nenuťme k integraci všechny a za všech okolností. „Teď je opravdu ta doba, kdy jsou i struktury v Bruselu otevřeny změnám“, shrnula situaci Lenka Zlámalová. Ještě tu šanci nepropásnout, jak varuje Petr Fiala: „Říkáme to deset let a teď poprvé je velká šance to provést. EU se buď reformuje, nebo nepřežije.“
