Naše bezpečnost závisí na kontinuitě a stabilitě
1
Česká republika je z pohledu bezpečnosti ukotvena snad nejlépe v historii. Severoatlantická aliance nám poskytuje silnou oporu a udržuje systém odpovědnosti a silných závazků. Evropská unie v naší oblasti, která tradičně fungovala jako nárazníkové pásmo, podporuje mír a prosperitu.
Naše armáda byla opakovaně nasazena v zahraničí, kde pomáhala zajistit širší bezpečnost v Evropě i jinde. Své povinnosti tedy dosud plnila odpovědně. Nikdy jsme nicméně nebyli schopni splnit to, co jsme spojencům v roce 1999 přislíbili – vydávat dvě procenta HDP na obranu. To je třeba napravit.
Odpovědná armáda, neodpovědné politické vedení
Na stavu našich ozbrojených sil se bohužel podepsala řada otřesů – překotný vývoj od vstupu do NATO, ekonomická krize nebo dnešní rozkolísání rozpočtu. A s nimi i rozpad plánování, odchody zkušených expertů, diskutabilní akvizice a nedokonalá profesionalizace.
Za slabé stránky armády nemůže současná vláda. Tato vláda je ovšem odpovědná za to, že dostatečně nevyužívá možností rostoucí ekonomiky a všeobecné ochoty zlepšit péči o ozbrojené síly. Jinak by například ministr obrany nemohl dvakrát po sobě odmítnout navýšení svého rozpočtu.
Ani případný dostatek peněz ovšem ještě neznamená, že jsou správně a efektivně vynakládány. Bez shody na tom, proti jakým ohrožením armádu budujeme, a jak má tedy vypadat, skoro nemá smysl rozpočet zvyšovat.
Neustálé hledání optima
Plány by tu byly: Bílá kniha o obraně, schválená vládou za dob ministra obrany Alexandra Vondry, a detailní Koncepce výstavby Armády ČR z roku 2015. Potud vše v pořádku. Nedaří se však plnit harmonogram reforem – mnohé akce se odsouvají a objevují se jiné, které zatím měly počkat nebo v materiálech vůbec nejsou.
Bylo by proto víc než vhodné koncepční dokumenty zrevidovat. Pravidelnost dlouhodobého plánování je ostatně výrazem strategické kultury: Je nutné reagovat na vývoj bezpečnostního prostředí a zahraniční politiky státu a armádu neustále vylepšovat. Nesmí však jít o skoky, ale o kontinuální proces hledání optima pro nejistou budoucnost.
Reformy mají být koncepční
Od roku 2005 je Armáda České republiky plně profesionální. Nezmizela sice branná povinnost, připravenost záloh ale povážlivě poklesla. Jedním z důvodů je dlouhodobé podcenění budování aktivní zálohy. Tuto klíčovou složku se sice daří postupně revitalizovat, ale ještě hodně toho zbývá.
Nyní je v módě volat po obnovení základní vojenské služby, což je ale spíše politické hazardování s bezpečností. Zpomalilo by všechny vitální změny, které v armádě probíhají. Ovšem, říká se, že armáda by „z mladých udělala chlapy“ – stát si ale přece armádu nezřizuje proto, aby fungovala jako socializační nástoj…
Bezpečnost závisí i na zájmu občanů
Role občanů je přesto důležitá: Připravení občané mají doplňovat řady ozbrojených sil i bezpečnostních sborů v případě krize. Proto je záhodno shromažďovat informace o branných zájmových kroužcích (kynolozích, parašutistech, radioamatérech apod.), které mohou případně dodat poučené specialisty. Neškodilo by ani zavést soustředění pro středoškoláky, kde by se naučili, co dělat v případě krize, jak poskytovat první pomoc a podobně.
Pro bezpečnost i obranu je klíčová stabilita a kontinuita. Je na politicích, aby se v této oblasti vzdělávali a s armádou spolupracovali. Nikoli aby si hráli na vojáky, ale aby vytvářeli podmínky pro rozvoj schopností, podrobovali požadavky armády kontrole a kladli správné otázky.
