Rudoarmějci, Vlasovci... Jak se zrovna Zemanovi zamane
Jsou chvíle, kdy se i mozek profesionálního pozorovatele užasle zastaví a jeho momentální analytická kapacita se vyčerpá jedním nevěřícným: no, páni. Například včera. Prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro ruské vysílání ČRo objasnil jednu pozoruhodnou okolnost své cesty na oslavy výročí konce druhé světové války války v Moskvě. Snad si ještě čtenáři vzpomenou, ta cesta proběhne v květnu a svého času vzbudila jistou kontroverzi. Je to ale už dávno, pár týdnů a čas v tom našem zrychleném světě skutečně letí. Prezident navíc výroky, jež volají po nějaké reakci, sází tempem, které to plynutí ještě akceleruje.
Zpátky ke včerejšku. Prezident vysvětlil, že do Moskvy jede uctít památku padlých sovětských vojáků. A to jak vojáků Rudé armády, tak i příslušníků Ruské osvobozenecké armády (ROA), tzv. vlasovců. Tedy jednotek, jež se měly účastnit války na německé straně (moc toho ale nenabojovaly), byli do nich verbováni sovětští zajatci, na konci války pak dost zásadním způsobem pomohly bojovníkům v Pražském povstání. Jejich příslušníci se snažili dostat do amerického zajetí, neúspěšně. Byli vydání sovětům, často byli na místě zastřeleni (včetně zraněných v nemocnicích) nebo deportováni do gulagu.
Vlastně by tahle prezidentova zmínka měla být v něčem sympatická. K úctě k památce vlasovců se žádný vysoce postavený zdejší politik takhle otevřeně nepřihlásil. Ve vojácích ROA je možné vidět taky lidi semleté krvavou historií dvacátého století. Sovětská moc považovala již samu skutečnost zajetí za zradu a zločin. V počátečních fázích konfliktu přitom v chaosu po nečekaném německém útoku – a také kvůli nekompetentnosti velení a jeho lhostejnosti k lidským ztrátám – do zajetí padly miliony příslušníků Rudé armády. Ti lidé pak hynuli ve strašlivých podmínkách zajateckých táborů, z necelých šesti milionů sovětských zajatců válku nepřežilo šedesát procent, mezi červnem 1941 a lednem 1942 zahynuly skoro tři miliony z nich.
Odsudky pro ty, kdo před tímhle údělem unikli do ROA, se formulují těžko. V té válce se zařadili na tu špatnou stranu, bojovali proti své vlasti. Jenomže ta vlast se jich dávno předtím zřekla, zachovala se k nim hanebně, v duchu tradic sovětské moci. Byli postaveni před prakticky neřešitelnou volbu (ať ji vnímali jakkoliv), dopadli špatně. Praze skutečně pomohli.
Nepřehlédnutelný je ale velmi zemanovsky bizarní rozměr prezidentova vyjádření. Miloš Zeman jede do Moskvy také uctít památku lidí, jež Moskva i dnes považuje za zrádce. Připomínat ji bude na oslavách uspořádaných mocí, která vlasovce po válce zabíjela. Prezident tak dosáhl vzácné vyváženosti – Kreml i vlasovci by jeho slova mohli chápat jako urážku. A jak to připomenutí mrtvých vlasovců v daném kontextu může probíhat? Tipoval bych, že způsobem nenápadným až nepostřehnutelným.
A hlavně – jde o další ze zjevně nevyčerpatelné zásobárny zemanismů. Argumentačních výkrutů, které prezident přidává k k probíhajícím debatám. Troufám si odhadnout, že z větší části na základě momentálních impulsů a dispozic. Svádí ty diskuse, kam se mu právě zamane.
Vytýká se mu, že cesta do Moskvy je dalším z projevů jeho přílišné vstřícnosti ke Kremlu, dozvíme se, že tam vlastně jede uctít taky vlasovce. Vždycky se dá říct něco takového, co předmět diskuse změní a udělá z ní výměnu názorů na prakticky cokoliv, vždy však vzdálenou původnímu meritu věci. Snad nejkřiklavější je to v té pověstné peroutkovské debatě, jež už stihla nabýt rozměrů skutečně patafyzických. Mimo jiné díky úsilí spolupracujícího publika, Zemanových kritiků omámených představou, že by hlavu státu bylo možné dohnat k tomu, že uzná chybu a takto motivováni pomáhají udržet celý ten nesmysl při životě. Nevědouce, že ta svůdná vize je nenaplnitelná, že vždycky zbude nějaký ten nesmysl, k němuž bude možné uhnout.
