Klausův Topol

Spisovatel Jáchym Topol poskytl Salonu deníku Právo rozhovor k novému románu Citlivý člověk. Kromě samotné knihy a vůbec psaní se Topol dotkl i některých společenských témat. V rozhovoru s bývalým disidentem a dnes jedním z nejvýraznějších českých spisovatelů posledních třiceti let nikterak nečekaná věc. Mimo jiné přišla řeč na to, že na východ od nás, například v Polsku, se chlastá ještě o trochu víc fest, až se tam chlápci občas válí v jedenáct dopoledne na ulici, nebo že zadrátované komunistické Československo nebyla úplně prima země k žití a dařilo se tu zamindrákovaným buranům.

Při vší úctě k autorovi kultovních románů Sestra a Anděl, všechno známé pravdy. Přesto se těch několik poznámek rozletělo nad Prahu a sneslo se na úhlednou budovu Hanspaulského zámečku, kde sídlí Institut Václava Klause. V této baště tradičních hodnot způsobil rozhovor zřejmě takové pozdvižení, že pánové Klaus, Jakl a Weigl pocítili nutkání se proti Topolovým výrokům ohradit a vyjádřit se k nim. A zda prý má člověk, který se takto necitlivě vyjadřuje o našem národě i minulosti, jakož i vynáší nepěkné soudy na adresu dozajista zcela abstinenčních Poláků, právo psát knihu s názvem Citlivý člověk. No – nemá, myslí si Klaus & Co.

Dlužno říct, že tento názor si hanspaulská úderka udělala výhradně z rozhovoru, nikoliv z knihy, kterou nečetli – asi aby něco nechytili. Ale rozhovor stačí: z něho pánové vydedukovali, že Topol je typický pražský intelektuál, povýšený vůči lidem, elitář a pohrobek listopadu ’89, který odmítá vidět, že i za komunismu se přes ústrky totalitní moci lidé „snažili, jak jen to šlo, vydobýt si kousek svého vlastního štěstí a dělat něco dobrého a užitečného“. Dále pak tedy popuzují Topolovy výroky o českém a polském venkově, kde se pije první liga. Václav Klaus se už před nějakou dobou přeladil z role politika a ekonoma do role obecného arbitra věcí veřejných, jakož i umění, které pro něj ve filmu končí neorealismem šedesátých let a v hudbě jazzem. Stylizuje se do pozice muže, jenž hájí normální svět proti ofenzivě zdivočelé elity, která si drze dovoluje soudit druhé. Sebestylizace je to pěkná. A dunivě prázdná.

Někdejší topič v kotelně a dnes spisovatel Topol má k dennodenní hovadské podstatě normalizace co říct minimálně stejně, možná o jednu briketu víc než inženýr Klaus, zaparkovaný za totality ve Státní bance. Souzení druhých by měl možná poněkud méně kritizovat muž, jenž do veřejného prostoru vypouští fantasmagorické výroky typu „mládež je dnes indoktrinovaná víc než za normalizace“, případně oblažuje čtenáře svých Zápisků z cest objevy o tom, kteří obyvatelé jakých států jsou překvapivě čistě oblečeni. A mluvíme-li o elitách: Václav Klaus poslední čtvrtstoletí nepřetržitě požívá výhod a prebend spojených s vysokými politickými funkcemi a po odchodu z politiky žije ve světě přebírání čestných doktorátů, světových summitů a vyfešákovaných konferencí na atraktivních místech planety. Topolovy zprávy ze světa hospodských pajzlů a pitek s východními ogary v tomto světle naopak vypadají výrazně neelitářsky. Celé to asi nakonec bude jinak. Klíčem k mrzutosti Václava Klause a jeho suity bude nejspíš poslední věta rozhovoru. „Kyvadlo se za Havla vychýlilo obrovsky nahoru a pak šlo strašně dolů. A je jedno, jestli jste k Havlovi coby politikovi kritičtí, nebo ne, byl to prostě inteligentní chlap, se kterým byla navíc ještě legrace.“ Autor Citlivého člověka zkrátka urazil citečky inženýra Klause. A to se neodpouští.