‚Českou privatizaci Kyjevu rozhodně nedoporučím‘

Bylo mu lehce přes třicet, když se stal dva roky po listopadu 1989 ministrem zodpovědným za privatizaci na Slovensku, tehdy ještě součásti federace. Dnes s těmito kdysi nabytými zkušenostmi, které pak dál sbíral coby dvojnásobný ministr financí, stojí před nelehkým úkolem. Radí na „nové“ Ukrajině s ekonomickými reformami. Kyjev podle Ivana Mikloše potřebuje nejen reformy, ale také zbraně a větší pomoc Evropy.

Nedávno jste se stal poradcem ukrajinské ministryně financí Natalije Jareškové. Co jste jí poradil jako první věc?

Asi první radou – a to říkám pokaždé – bylo, že je klíčové, aby reformy byly dostatečně razantní, rychlé a komplexní. Protože když jsou reformy jen polovičaté, tak jsou často horší než žádné reformy. A za důležité považuji i to, aby s reformami existovalo i lídrovství. Aby se političtí lídři a klíčoví ekonomičtí ministři shodli na potřebě reforem a velmi silně je vysvětlovali. Takže nejen připravovali a prosazovali v parlamentu a v exekutivě, ale i vysvětlovali.

A funguje to? Daří se na Ukrajině „prodávat“ i ty reformy, které nemusejí být zrovna populární?

No, zatím jsou v tom značné rezervy. Dobré je, že potom, co se stalo na Majdanu, má dnes Ukrajina prezidenta, parlament a vládu se silnou legitimitou dělat reformy a integrovat Ukrajinu do Evropské unie. To je velmi důležité, protože předtím chybělo i toto. A to byl hlavní problém, proč se vlastně reformy nedělaly. To je samozřejmě nutný předpoklad, ale ne dostačující – reformy je třeba i vykomunikovat. To se děje, ta vláda je i z tohoto pohledu velmi kompetentní a úplně jiná, než byly ty předchozí. Většinou jsou to manažeři v mladším či středním věku, kteří mají velký drajv a vůli dělat reformy, někdy jim ale chybějí politické zkušenosti. A tam je možná jedna z příčin, proč ta komunikace není taková, jaká by měla být.

A není právě v tomhle velké riziko? Vy sám jako bývalý ministr pro privatizaci a ministr financí víte, že to časové okno, kdy je společnost ochotná reformy přetrpět, bývá dost krátké. Lidé ztratí trpělivost, revoluční étos vyprchá. Jsou i na tohle na Ukrajině připraveni?

Ano, toto je problém v každé zemi. Platí, že čas na provádění reforem není nekonečný. A Ukrajina jich dělá dost. Otázka ale je, do jaké míry je to dostatečné. Nemyslím si, že by výkon vlády z hlediska přípravy těch změn nebyl dostatečný, spíš je problémem ta komunikace. A to je také jedna z věcí, kterou jim radím a o níž se bavíme. Navíc je po tom poptávka, cítím to doslova fyzicky. Ukrajina je v těžké situaci, mezi lidmi panuje velká nejistota. Proběhla velká devalvace, teď rostou ceny energií pro domácnosti. Je to nutné, protože doposud byly držené na nereálně nízké úrovni. A lidé cítí, že změny a reformy jsou potřeba. Je ale nutné jim dodat naději a dát jim víru v budoucnost. Že to má smysl, že to přinese výsledky, že se to konečně změní.

Počátkem 90. let jste byl slovenským ministrem privatizace. Jak těch zkušeností využíváte teď na Ukrajině? Snažíte se je třeba uchránit před některými chybami, které se zpětně ukázaly?

Například když se bavíme o privatizaci, tak si myslím, že ideální by bylo ty zkušenosti skloubit. Dnes už máme zkušenosti nejen z Československa – z Česka a ze Slovenska – ale i z mnoha dalších baltských, středoevropských zemí. A třeba právě při privatizaci se ukázalo, že asi nejlíp postupovali v Estonsku, kde skloubili standardní metody a kupónovou privatizaci. Tam ve státních podnicích privatizovali majoritní podíly pro strategické investory v soutěži a zároveň minoritní, menšinový podíl prodávali přes kupóny obyvatelům. Teda spíš rozdávali, než prodávali – bylo to za symbolickou cenu. Ne fondům, ale přímo obyvatelům. To je myslím dobrá kombinace, ze které by se dalo poučit a použít to i na Ukrajině. Protože podniky získaly skutečné vlastníky a lidé dostali podíl na privatizovaném majetku.

Takže plně kupónovou privatizaci – podobnou té, co proběhla u nás – byste neradil…

Plně kupónovou privatizaci bych určitě nedoporučoval.

Celý rozhovor najdete v novém čísle Týdeníku Echo.