Nesmyslná hromadná sebevražda? Poláci se přou o Varšavské povstání

Bylo Varšavské povstání jen spektakulární, ale nesmyslnou sebevraždou, která vyústila zbytečnou smrtí tisíců Poláků, zničením Varšavy i se všemi kulturními památkami? Tato debata nyní ovládá polský mediální prostor.

Varšavské povstání, jeden ze symbolů odporu Poláků proti nacistické okupaci, začalo 1. srpna 1944 v pět hodin odpoledne. Aby se podobná situace neopakovala na dalších místech Říše, nařídil Hitler zavraždit každého obyvatele hlavního města a celou Varšavu srovnat se zemí. Díky tomuto rozkazu přišlo během bojů trvajících 63 dní o život na 200 000 lidí.

O to bolestnější byl fakt, že velkou část povstalců tvořila mladá generace, inteligence a nadějní umělci, o nichž se dnešní literární znalci nebojí mluvit jako o potencionálních laureátech Nobelovy cenu za literaturu. Nejhorší masakr představují události odehrávající se ve čtvrti Wola. Během pěti dní bojů zemřelo až 50 tisíc lidí. Filozof Dariusz Gawin podotýká, že „se jednalo o největší jednotlivou exterminaci, genocidu během celé druhé světové války, kterou Němci provedli na jiném než židovském obyvatelstvu.“

Mělo povstání smysl?

Debata o Varšavském povstání pochopitelně ovládla mediální prostor, letos se ovšem diskuse točila především kolem smyslu celé operace. Mezi nejhlasitější kritiky patří historik Piotr Zychowicz. Ten v jedné ze svých kontroverzních publikací, věnované právě událostem ze srpna 1944, nazvané Šílenství 44 (Obłęd 44) popisuje povstání jako spektakulární, ale nesmyslnou sebevraždu, která vyústila pouze zbytečnou smrt tisíců Poláků, zničením Varšavy i se všemi kulturními památkami, a také likvidací Zemské armády, jež mohla být jedinou silou čelící sovětizaci Polska.

Ze slov Himmlera určených Hitlerovi je možné posoudit i názor představitelů Třetí říše na dění na východní frontě: „To, co dělají Poláci, je pro nás dobrodiním. Za pět až šest týdnů si s tím poradíme. Ale to už Varšava, hlavní město, střed a centrum inteligence polského národa, vyhasne. Ten národ, který nás už 700 let blokuje na východě, nám od časů bitvy u Grunwaldu (1410) stál pořád v cestě. Problém Polska už pro naše děti a všechny, kteří přijdou po nás, nebude existovat“.

Profesor Andrzej Nowak podotýká, že je třeba vše vidět v širších souvislostech. Od září 1939 bylo „bestiálně zavražděno statisíce Poláků, možná 2 miliony, možná 5 milionů, pokud počítáme všechny obyvatele předválečného Polska. Rozhodnutí o povstání bylo především odpovědí na pět let trvající genocidu a systematické deptání lidské důstojnosti těch, kteří ještě zabiti nebyli.“ Právě v boji o důstojnost vidí Dariusz Gawin důležitý smysl událostí ve Varšavě.

Poláci byli ze všech stran utlačováni dvěma totalitami, proti kterým se od začátku ohradili. Za takových podmínek se nevede „normální“ válka a politika se často zaměřuje na obranu těch nejzákladnějších hodnot jako důstojnost nebo právo na svobodu. Důležité je si zároveň uvědomit, že právě obrana důstojnosti byla v 70. letech zásadním tématem tehdy vznikající polské protikomunistické opozice. Někteří komentátoři zdůrazňují, že bez Varšavského povstání by nevznikla Solidarita. O záchraně Varšavy můžeme rovněž pochybovat. Nacisté by ji neodevzdali sovětům bez boje, tudíž by pravděpodobně stejně utrpěla bolestné ztráty podobně jako Budapešť.

Vzpomínky povstalců: Hladoví, močící, chcípající

Účast v bojích a následné represe pochopitelně znamenaly pro aktéry životní traumata. Stanisława Kuszelewská se povstání sama účastnila a zároveň v něm přišla o dceru. Hned po válce se ve vzpomínkové knize ptala, co dělat po prožitém „pekle povstání, po vších, nuzném životě v Pruszkowie, dvacetihodinové jízdě stojíc v otevřeném vagónu na uhlí v ledovém dešti říjnové noci, tlačenici lidí, šílených hladem a zoufalstvím, omdlévajících z ran, pod sebe močících a vyměšujících, rodících děti – také ve stoje – chcípajících na úplavici, vezených do neznáma, možná do pecí Osvětimi – teď máme být znovu lidmi?“

Z úst povstalců ovšem slyšíme především nostalgii. V archivech nalezneme výpovědi nevidomé stařenky, jež během bojů přišla jako náctiletá o zrak. O oněch událostech mluví jako o nejúžasnější zkušenosti svého života a nelituje své účasti v nich. Podobné pocity má dodnes žijící povstalec, profesor ekonomie Witold Kieżun: „Bylo to nejúžasnější období mého života,“ a dodává, „spolu s kolegy z oddílu jsme se setkávali a vždy na Povstání vzpomínali s velkým dojetím a satisfakcí. Byl to totiž čas odvety za ztracené roky, za zatracené, příšerné nevolnictví. Po několika týdnech se situace sice změnila, ale první týdny byly fantastické. Na každém kroku jsme cítili podporu celé Varšavy.“

Poláci a Ukrajinci jako krvelační antisemité

Polsko poslední dobou zažívá vlnu historického revizionismu, vedle zmiňovaného Piotra Zychowicze přichází s podobně zlepšenou verzí polské historie bez zbytečných úmrtích a mučednického hrdinství i jeden z nejlepších pravicových komentátorů Rafał Ziemkiewicz ve své nové knize Jak krásná sebevražda (Jakie piękne samobójstwo). Kritici oběma vytýkají, že se chovají jako děti, kterým se nelíbí ponurá historie jejich vlasti. Tento revizionismus možná vychází z dnešní situace, kdy, i přes veškeré oběti, jež Polsko přineslo, se ve světě mluví o polských koncentračních táborech, podobná spojení se objevila i v České televizi, a mnoho dalších příkoří.

Witold Kieżun, vypráví o tom, jak během svého působení na kanadské univerzitě položil studentům otázku, jaké národnosti byli nacisté. Drtivá většina z nich odpověděla, že Poláci. Kontroverze u našich slovanských sousedů vzbuzuje i nový seriál německá státní televize „Unsere Mütter, unsere Väter“. Podle mnohých publicistů je vyloženě antipolský. Historik Piotr Semka poukazuje na to, že jsou zde Němci vyobrazování jako lidé, kteří sice vraždí, ale prožívají morální dilemata, zatímco Poláci a Ukrajinci jsou jednoduše krvelační antisemité.