O co jde a kdo koho řídí v kauze okolo policie?

Nechci se pouštět do složitých mediálních rozborů, ani se pasovat do role sudího, který bude pískat zápas mezi státními zástupci, policisty a politiky. Přesto bych si na základě sedmnácti let praxe u bezpečnostních složek dovolil několik málo poznámek k celé této kauze. Snad právě proto, aby se trochu zklidnila situace, která z odborné roviny přerůstá ve vrcholné politikum a kterou do stále vyšších a vyšších obrátek vyhánějí některá média.

Předně – každá mince má dvě strany. Každá reorganizace v policii je nepopulární. Služební prďolové chtějí vystačit s tím, co umí, až do důchodu. Jenže zločinci jsou vždycky o krok napřed, a tak se novým nebezpečím musí přizpůsobit i struktura policie. Na druhé straně. Reorganizace svádí všechny nadřízené k tomu, aby se vypořádali s nepříjemnými podřízenými. A ti zase vyvolávají veřejný konflikt jako účinný nástroj boje se svými nadřízenými. Tak to bylo, je a asi i vždycky bude, protože se tak zhmotňují touhy a potřeby, které pramení ze samotné lidské přirozenosti.

Orgán a špicl

Ale mám jednu věc, kterou chápou jenom lidi, kteří prošli bezpečnostními strukturami a znají jejich hantýrku. Mám totiž v jednom případě dojem, že se pan Šlachta trochu podřekl. O svých kontaktech s panem Babišem totiž mluvil jako o „provádění schůzkové činnosti“ (viz magazín Reportér z 9. srpna 2015). A tady je zakopaný pes. O schůzkové činnosti hovoří policisté a špióni ve chvíli, kdy popisují kontakty řídícího orgánu (fízla) a jeho tajného spolupracovníka (špicla).

Schůzková činnost není v žádném případě provádění výslechu nebo jiných silových úkonů v policejní praxi. Jde o dobrovolnou a utajenou spolupráci orgánu státní moci s někým, kdo může podat informace, které protistrana nemá a mít chce. V podstatě něco jako když kluci z mordparty radního Vacátka chodili tahat rozumy z pražské galerky do Jedové chýše. Dneska ale doba pokročila a v zákonu o BIS se těmto spolupracovníkům eufemisticky říká „osoba jednající ve prospěch“.

Spolupráce, předávání informací a stres vzniklý z nutnosti pracovat v utajení vedou k tomu, že se mezi orgánem a špiónem obvykle vytvoří velmi silné pouto, někdy i na celý život. Je to trochu podobné jako Stockholmský syndrom. Vůbec přitom nevadí, když se v posledních letech jejich role vyměnily.

Hlavně se nebojme

A možná, a zdůrazňuji možná, protože jsme v rovině spekulací, tento úzký vztah vysvětluje i jejich současný postup, který jeví všechny známky vysokého stupně koordinace. (Jen namátkou: Dopis medializovaný ve spřízněném deníku před tím, než jej vůbec dostal na stůl ministr vnitra. Eskalace situace skrze rezignaci plk. Šlachty a následné odmítnutí účasti na zasedání Bezpečnostní rady státu ze strany hnutí ANO.)

Robert Šlachta je nepochybně inteligentní a schopný člověk, takže bych se o něj nebál. Určitě to má dobře spočítané a z médií na mě dělá dojem člověka, který si klidně počká, až přijde jeho čas. Svými kroky, ať už vědomě nebo nevědomě, překročil hranici mezi policejním sborem a politikou. Vůbec bych se proto nedivil, kdybychom se s ním v budoucnu setkali v pozicích vyšších, než je ta, kterou teď opouští. Ostatně bývalého šéfa ÚOOZ jsme již v čele ministerstva vnitra zažili.

Autor je publicista, disident a plukovník ve výslužbě. Za ODS kandiduje v Praze 6 do Senátu.