Poslední varování. Demokratické strany se teď musí postavit Babišovi
KOMENTÁŘ
2
Senát není příliš důležité těleso, představy jeho vynálezců o tom, že se z něj stane komora moudrých, se nenaplnily, v jednotlivých případech se nenaplnily až komicky. Ale v dobách, jako je tato, kdy se Andrej Babiš snaží dokončit svůj tektonický zlom v české politice, stát se příští rok premiérem a s konečnou platností ovládnout Českou republiku, jsou významné každé volby – i ty do horní komory.
Jde o to, jak silný dojem se Babišovi daří budit. Pokud bude mít pověst parního válce, všichni se ho budou bát a on se tím parním válcem skutečně stane. Oportunisté budou investovat u něj.
Výsledky ANO ve druhém kole senátních voleb nejsou zrovna oslnivé. Ze 27 okrsků, které letos byly ve hře, získat celkem tři, to je pro nejbohatší formaci s nejoblíbenějším politikem na každém billboardu výsledek, jenž neodpovídá vynaložené námaze. Přísně vzato jsou vítězi druhého kola lidovci a politicky podobně rozbředlá starostovsko-nezávislá výseč politické scény.
Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se může pyšnit devíti novými senátory (z čehož jsou čtyři v koalici). Nicméně přemýšlet v kategoriích vítěz a poražený je při takto rozdrobených výsledcích cesta, která nikam nevede.
Důležitá je celková nízká účast. Tento víkend šlo v daných okrscích volit 15,38 procenta voličů, což je u druhých kol voleb do Senátu, které už se nevezou na souběžně konaných volbách krajských, obvyklé číslo. Někteří lidé v tradičních stranách si kladou otázku, jak je možné, že lidem ve větší míře nedochází, co je ve hře, jak to, že nevyužijí příležitosti zastavit predátora Babiše v rozletu. To je přesně otázka pro tento víkend.
Demokratičtí politici dnes zčásti sklízejí plody, za něž většinou nemohou: skandály zprostředkovatelů přisátých na politiku, a to nejen na v tomto ohledu médii favorizovanou ODS, ale podobně i na ČSSD.
Ty zprostředkovatele tolerovali předsedové, kteří jsou dnes z politiky už vytlačeni. Z toho plyne novinářsko-policejně-prokurátorská psychóza, jež ze setrvačnosti pořád dojíždí, ačkoliv výsledky orgánů jsou celkově vzato extrémně slabé a lidem už by pomalu mohlo docházet, že velká část případů z éry protikorupční revoluce stála na vodě. Ale dodnes v zemi panuje plošný nihilismus, kdy si i příčetní lidé myslí, že Babiš teď vymetá zlo, „prohání politikům faldy“, jak mi nedávno řekla jedna docentka, moje bývalá univerzitní učitelka.
Zajímavější je ale přemýšlet o druhé polovině důvodů pro nemohoucnost tradičních stran. Z předáků nevyzařuje naléhavost, dokonce i když jsou si té výjimečné situace vědomi. Jedou tak, jako bychom psali libovolný rok v řadě 1992–2013, ještě než do politiky přímo nastoupil velkokapitál. TOP 09 i ODS v některých krajích, kde se naskytla možnost, nemají potíž vyjednávat s ANO; tamní politické mozky jsou pro svůj malý podíl na krajské moci ochotny předem oslabit jediný vskutku silný apel pro příští rok, kterým by mohly zaujmout, něco jako: zastavme koncentraci moci, jaká tu po roce ’89 nebyla.
Totéž platí pro sociální demokracii, jež dnes musí bojovat o primát nejsilnější strany v české politice. Když přijde na takové zlaté dary, jako bylo Čapí hnízdo či dezinformační kampaň kolem reorganizace policie, kdy by mohla udělat skandál z Babišových kontaktů do policejního světa, k čemuž má informace, nejde ani ona do svého konkurenta nijak ofenzivně – podle kuloárových zpráv si Bohuslav Sobotka s ohledem na Babišovu mediální divizi připadá zranitelný kvůli svému podílu na doprivatizaci OKD z roku 2004.
Pravděpodobné ale dnes je, že dokud se jmenované strany nezačnou chovat ofenzivně a nebudou cíleně útočit na Babišovu osobu, oportunistické bahno se ani nehne. Jestli ani tato poslední demonstrace nezájmu voličů, kteří sice nepodporují Babiše, ale nebliká v nich kontrolka, jež by je nutila zvednout se a jít k volbám, demokratické strany neprobudí, probudí se až za rok po volbách do sněmovny – a to už bude pozdě.
