Na Malé Straně se bojuje za Tibet
Před Černínským palácem v Praze protestovalo včera podle zpravodaje Echo24.cz tři sta lidí na podporu Tibetu a sešlo potom dolů Malou Stranou do Sněmovní k domu Martina Bursíka, na jehož levé boční stěně visí velké plátno s fotografií z posledního setkání Václava Havla a dalajlámy. Spouštěčem projevů sympatií k Tibetu bylo, jak známo, chování ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka minulý týden v Číně, kde se svými čínskými protějšky podepsal deklaraci o územní celistvosti Číny, tedy jaksi potvrdil, že Češi ale naprosto nic nemají proti okupaci Tibetu.
Pod petici, kterou Bursík spustil současně s transparentem Havel-dalajláma, se podepsalo už 50 tisíc Čechů. To není úplně zanedbatelné číslo.
Při hodnocení takových akcí je vždycky dobré všímat si, o co tu jde v první řadě: jestli o to, co se píše na plakátech, nebo o ty, kteří ty plakáty drží. V tomto případě tedy buď o právo Tibeťanů na autonomii a větší svobodu vůči Číně, nebo o dosažení ušlechtilého pocitu na trase Černín-Sněmovní.
Ochota mnoha Čechů vyvěsit tibetskou vlajku spadá hluboko do devadesátých let. Prvohybatelem tu byl samozřejmě Václav Havel. V únoru 1990 učinil nevídanou věc, kdy on, hlava státu, přijal tibetského náboženského vůdce. Bylo to setkání dvou mužů, kolem nichž se půl roku předtím točila Nobelova cena za mír (dostal ji dalajláma), setkání dvou vycházejících pop-hvězd západního světa devadesátých let. Havel tehdy dalajlámovi prokazatelně pomohl prorazit do světa velké západní politiky, což byl hmatatelný, dobrý počin. Jejich následná setkání už napořád zůstala setkáváním dvou starých přátel, kteří si vždycky rádi zavzpomínají, za jakých okolností se seznámili.
Bursíkova Liberálně ekologická strana (LES) se loni při svém založení definovala jako strana pro „pravdoláskaře“, chce tedy být prezidentskou stranou Václava Havla in memoriam. O podobné místo na politickém trhu samozřejmě dál usiluje i TOP 09, kde už Miroslav Kalousek trénuje na dobu po Karlu Schwarzenbergovi a neváhá zavěsit si na facebook tu ukrajinskou, tu tibetskou vlajku.
Ale k Bursíkovi se Tibet hodí víc než ke Kalouskovi, protože Kalousek ve svých názorech není tak důsledně líbivý.
Tibet je kolektivní opuštěné zvířátko, jakých se s oblibou ujímají západní celebrity. Čtrnáctý dalajláma se stal předlohou minimálně pro dva slavné hrané filmy. Neoficiálním patronem Tibetu ve svobodném světě je americký herec Richard Gere. V knize „Útěk z tábora 14“ o severokorejském mladíkovi, který se narodil do pracovního tábora a později utekl nejdřív z tábora a pak pryč ze Severní Koreje, se nachází důležitá pasáž zhruba v tomto smyslu: proč jen Severní Korea nemá žádného svého Richarda Gerea, když se z ní do té strašné Číny utíká málem jako z pekla do oázy svobody? Jak to, že mnohem větší neštěstí milionů Severokorejců světovou veřejnost téměř nezaujme?
Odpověď se skládá z několika faktorů: tibetská příroda je dokonale fotogenická, Tibet má exilovou vládu, navíc je to klasická situace, kdy si jeden agresivnější národ násilně podrobil národ menší a mírnější. Nemělo by se ale zapomenout na tibetský budhismus a jeho přitažlivost pro zmatené hipíky i další neklidné duchy na konci 60. let, kteří hledali duchovní alternativy mimo křesťanský Západ. Hlavně poslední zmíněný důvod však s českými dějinami posledních řekněme padesáti let nemá prakticky nic společného.
Vzniká tak podezření, že s Tibetem jde u nás o další případ imitace toho povrchnějšího, co se nám ze soudobé západní civilizace nabízí. Dobré je, že to pozérství je vnitropolitické a Tibeťanům sice asi nepomůže, ale určitě neuškodí.
