Byzantinský kult Václava Havla

Neuběhlo ještě pět let od jeho smrti, a už řada lidí pracuje na tom, aby se památka na Středoevropana Václava Havla proměnila v jakýsi byzantinský kult. Nemyslím tím záplavu textů v novinách a časopisech ani televizní pásma věnovaná jeho odkazu. Velkokoncert v Lucerně – proč ne. To, co by se dalo nazvat neevropskými nebo nezápadními prvky v prožívání kultu prezidenta zakladatele, probleskuje z toho, jak s faktem, že tu byl Václav Havel, a už není, zacházíme v politice.

Nad jedním takovým momentem se v neděli na tomto místě pozastavil Ondřej Štindl – totiž nad často slýchaným povzdechem, že po Havlovi zůstává nezacelitelná díra. Je to téměř kimirsenovský pohled na dějiny, předpokládá, že velký lídr se mohl narodit jen jeden a že co nestihl on, už nikdo nikdy neudělá. Zůstali jsme sami.

Druhým takovým hrozivým zvykem je zneužívat památky mrtvého v aktuálních politických sporech. Definičním znakem českých debat o světě v posledním roce jsou migrační krize, brexit (k němuž objektivně přispěla rozhodnutí lidí, jako je Jean-Claude Juncker nebo Angela Merkelová), Rusko. Organizátoři středečního pietního setkání na Václavském náměstí kladou Havlovu památku do souvislosti, ve svém provolání tvrdí, že český veřejný prostor se plní strachem a nenávistí a že se zdá, jako by nás čím dál víc „obtěžovalo partnerství a sounáležitost se západní Evropou“.

Moment, znamená to, že my všichni, kdo máme Václava Havla v úctě, většinou asi za jeho odvahu před rokem 1989, musíme vyznávat Junckera a podobné technokraty, kteří pomohli přivést EU k tomu, co najednou sami nazývají „největší krizí v její historii“? Jistěže Havel na konci svého života, ale už i v poslední třetině své prezidentské kariéry (řekněme od roku 2000), kdy se evropský klub viditelně vydal směrem, který nás do současné krize vede, viděl EU nekriticky a hájil ji proti „Čecháčkům“. Ale kde berou svolavatelé demonstrace jistotu, že by Havel, dokud byl mladší a mozkově pružnější, jsoucí podobu evropské integrace naopak nekritizoval? Po většinu jeho dospělého života patřila k jeho konstantním motivům právě kritika technokratické organizace neprůhledného molochu (v nějž se nepochybně EU vyvinula).

Havla nám zalévají do vosku bývalých politických konfliktů. Jistě, každý ví, že Havel se v různých fázích polistopadového vývoje neshodl jak s Václavem Klausem, tak s Milošem Zemanem. Režisérka Olga Sommerová jménem Spolku VH, který zítra organizuje už zmíněné vzpomínkové akce po celé republice, jmenuje tyto dva muže jako dva exemplární Antihavly, jako kdyby oni dva dnes aktivně chtěli zničit Havlův odkaz, a dokonce nás vyvést ze západních struktur. Pominu věcné nepravdy, jako že Klaus i Zeman se „za sovětské nadvlády nikdy nevymezili vůči komunistickému režimu“ – ve skutečnosti oba byli nekonformní intelektuálové, výrazně nad průměrem ustrašené normalizované společnosti. Jde mi o tu extrapolaci souboje do dnešní politiky, která přirozeně řeší o dost jiné věci než v dobách, kdy se Havel, Zeman a Klaus neshodli (a překvapivě často shodli, na což se ovšem zapomíná).

Pro mě je Havel nejsilnější jako individualista, kritik v dané době převládajících myšlenkových schémat, o jakých se ve spřízněných kruzích nepochybuje. V šedesátých letech se nedal nakazit módou reformního komunismu, v sedmdesátých letech neagresivně, ale neústupně trval na tom, že kompromisy nepřipadají v úvahu, čímž se tolik odlišil od mnoha patetických bojovníků za národní věc z let 1968–69.

Byl kritikem „úhybného myšlení“, tedy sklonu vyhnout se hlavnímu problému a převádět řeč na odtažitější témata. Úhybné myšlení definuje v proslulém projevu na sjezdu spisovatelů v roce 1965.

Co jsou dnes úhybná a skutečná témata? Ta první: prezident Zeman (málo kompetencí v porovnání s vládou), ruská hrozba a ruská propaganda (obě evidentně přeceněné), xenofobie Čechů (pokud je u nás fiktivní nebezpečí uprchlíků, když sem žádní nesměřují, jak správně upozorňují kritici Martina Konvičky, musí být logicky fiktivní i nepřátelství k neexistujícím běžencům; vydává se za něj obava z budoucího vývoje Evropy, což samo o sobě není xenofobie).

To druhé, reálné téma doby zní: svůdnost oligarchy ve veřejném životě, síla velkých peněz, které už nepodporují určitý politický směr nebo formaci, ale které si kupují tu firmy, tu celé redakce, tu řadu jednotlivců, tu si zavazují umělce a sportovce. To není situační otázka – dovolávat se u situačních otázek na mínění nebožtíků by byla hloupost –, ale otázka mravní a lidská.

Na konec několik otázek: Proč Knihovna Václava Havla umisťuje Havlův nedávno nalezený deník z vazby na jaře 1977 (bezkonkurenčně nejzajímavější počin letošní havliády) zrovna do Lidových novin, což je dnes největší klinika na ohýbání páteří a současně centrum pro zpravodajské dezinformační kampaně ve prospěch pana ministra? Je to proto, že se už sirotci po Havlovi neodváží moralizovat, když přísně vzato sami dožívají z peněz, které donátor Knihovny VH Zdeněk Bakala vytáhl kdysi z Ostravska a dnes drze očekává, že vzniklé díry zatáhne vláda, tedy my, havlovci, klausovci, zemanovci a další? Jak to, že před dvěma lety prošlo bez pozdvižení, když Havlovu lavičku v Oxfordu a síň pro strážce Havlova odkazu Tomáše Halíka financoval (a sebe tím osprchovával) Luděk Sekyra, vysoký funkcionář SSM, člen KSČ a po převratu konexe Františka Mrázka? Jak to, že ministru kultury Danielu Hermanovi, o jehož úctě vůči ministrovi financí se v politických kuloárech vyprávějí vtipy, projde omluvenka z hlasování o lex Babiš, která by zněla „Bohužel se nemohu dostavit, odhaluji kdesi mimo Prahu lavičku Václava Havla“?

Je to vlastně smutné. Za pět roků byla památka Václava Havla v přímém přenosu vyprázdněna, stal se z ní rituál, uzpůsobený tak, aby ho nepociťoval úkorně nikdo skutečně mocný.