Rusko už nechce Mistraly. Má vlastní velké plány

Místopředseda ruské Vojensko-průmyslové komise Oleg Bočkarev oficiálně uvedl, že Rusové již nemají zájem o dvě objednané francouzské výsadkové lodě Mistral. Žádají od Francie zpět peníze a nosiče vrtulníků pro své námořnictvo si postaví sami. Jeho slova následně podpořila i prezentace nových projektů válečných lodí. Mnozí experti (a zdaleka nejen západní) jsou však vůči reálnosti velkolepých ruských plánů spíše skeptičtí.

Připomeňme si, že Rusko poprvé projevilo zájem o dva francouzské vrtulníkové nosiče v roce 2009 a v červnu 2011 byla podepsána oficiální dohoda o dodávce plavidel, jež obdržela jména Vladivostok a Sevastopol. První se začalo stavět v létě 2012 a plánovalo se jeho dodání Rusku koncem roku 2014, jenže do toho přišla ukrajinská krize. V důsledku ruského angažmá uvalila EU na Moskvu zbrojní embargo, takže v září 2014 přišlo oznámení Paříže, že kontrakt na lodě „pozastavuje“ a další vývoj bude záležet na postoji Ruska.

Moskva se samozřejmě netajila rozčarováním a začala vyhrožovat soudem, ale problém nastal i Francouzům, kteří museli začít přemýšlet, co s dvojicí hotových lodí posléze udělají. Situace tedy ustrnula na mrtvém bodě, který prolomilo až nedávné prohlášení Ruska, že již o Mistraly nemá zájem a bude od Francie požadovat jen vrácení peněz. To ale patrně také nebude zrovna snadné, jelikož Paříž nyní nabízí 800 milionů eur, avšak to Kreml označil za „směšné“ a žádá, aby obdržel částku přinejmenším 1,2 miliardy eur.

Spor o (ne)dodání Mistralů se v Rusku logicky stal argumentem pro všechny, kteří od počátku prohlašovali kontrakt za omyl a tvrdili, že by se lodě této kategorie měly stavět „doma“. Nelze se jim, upřímně řečeno, zase tak divit, jelikož výsadkové lodě staví i státy jako Nizozemí nebo Jižní Korea. Působilo by tedy velmi zvláštně, kdyby se Rusko snažilo vystupovat jako světová supervelmoc a používalo by k tomu lodě dodané z Francie.

Větší, rychlejší... a hlavně ruské

Na nedávné výstavě Armija-2015 předvedlo Krylovské státní vědecké středisko, jež se zabývá (mj.) projektováním lodí, model plavidla, jež by mělo v ruském námořnictvu plnit stejnou roli jako Mistraly, tj. poskytovat základnu pro operace výsadkových vrtulníků a člunů. Projekt má jméno Lavina a většina ruských médií se pochopitelně začala předhánět ve vychvalování lodě, která bude „větší a rychlejší“ než nedodané Mistraly.

Objevil se však i konkurenční návrh Priboj od Něvské konstrukční kanceláře a je známo, že se v loděnicích Jantar v Kaliningradu začala stavět druhá výsadková loď třídy Ivan Gren, která je však podstatně menší než Mistral. Na první pohled to asi budí dojem, že Rusko buduje velkou výsadkovou flotilu pro globální působení, což podporují i zprávy o nových obřích letadlových lodích Projekt 23000E Štorm. Doprovod pro ně pak mají zajistit torpédoborce Projekt 23560E Škval, velikostí a výzbrojí se (údajně) blížící křižníkům.

Tyto smělé a jistě působivé plány ovšem poněkud kazí několik „drobností“. Nic z toho, co tak halasně vychvalují prokremelská média, totiž dnes neexistuje v jiné podobě než jako výkresy či modely. Teprve v letošním roce by měla skončit základní fáze designu nových lodí a stavba se předpokládá až po roce 2020. Dokonce samo velení ruského loďstva nedávno uvedlo, že se s kompletní modernizací počítá zhruba do roku 2050! Nejde tady ale zdaleka jen o čas, jelikož před Moskvou v tomto směru stojí nemálo dalších překážek.

Ale kde se bude stavět?

Především jde o fakt, že Ruská federace dnes prostě nemá loděnice, kde by bylo možno stavět plavidla o rozměrech, které mají dnešní velké letadlové či vrtulníkové nosiče. SSSR na to měl loděnice v Nikolajevě, které dnes ovšem (naneštěstí pro Kreml) leží na Ukrajině. Plánovala se (a asi stále plánuje) modernizace a přestavba loděnic v Sankt-Petěrburgu nebo Severodvinsku, jenže to samozřejmě vyžaduje mnoho času a peněz.

Kromě samotných loděnic ovšem chybí i komplexní síť subdodavatelů systémů a součástí, jež současná válečná loď potřebuje. Vnucuje se např. zcela elementární otázka pohonu, neboť pro nové letadlové lodě i torpédoborce jsou třeba velké plynové turbíny, které dnes v Rusku žádná firma nevyrábí. Dříve je dodávala ukrajinská firma Zorja-Mašprojekt, která dnes pochopitelně nedodává nic. Rusko již ostatně muselo připustit, že bez ukrajinských agregátů zřejmě nebude schopno podle plánů zavést do služby nyní stavěné fregaty.

Ruské ministerstvo obrany zareagovalo prohlášením, že pro nové lodě raději preferuje jaderný pohon. To je sice technicky možné, jenže to logicky znamená další obrovské náklady (palubní reaktor totiž stojí více než miliardu dolarů), nehledě k tomu, že u torpédoborců a výsadkových plavidel by šlo o bezprecedentní krok, protože nukleární plavidla těchto kategorií dosud nikdo nikdy nepostavil. A právě otázka nákladů je dalším zdrojem skepse, protože není jasné, z čeho to vše nakonec Moskva vlastně bude financovat.

Modernizovat je totiž potřeba i pozemní a vzdušné síly, protože navzdory tomu, co se ukazuje na veletrzích či cvičeních, většina dnes užívané ruské techniky zaostává za špičkou. Vojenský rozpočet zjevně nedokáže pokrývat všechny požadavky (navíc už se vyskytují obavy, že by se Rusko mohlo „uzbrojit“ podobně jako kdysi SSSR), a navíc dlouhodobě platí, že hlas ruských generálů s tanky a letadly váží více než hlas admirálů.

Rusko jako kontinentální mocnost nikdy nepřikládalo námořnictvu nejvyšší prioritu a role této složky v jeho strategii zůstává omezená. Zastaralost ruské flotily, jejíž většina pochází ještě ze sovětské éry, ovšem i tak představuje velký problém. Řešení z čistě domácích zdrojů bude pro Rusko vysoce náročnou výzvou a řada indicií naznačuje, že realita bude zřejmě dost zaostávat za působivými, ale možná až příliš ambiciózními vizemi.