Nejdřív umřeli chudí, za pár let i elity
1
Mnoho lidových kultur donedávna či dodnes praktikuje zemědělství, které má blízko k zahrádkaření. Ve východní Africe se skoro veškerá práce na poli odehrává pomocí těžkých motyk schopných rozrušit pevné červené lateritické půdy. „Zahrádkaření“ je typické i pro indiánské kultury amerického jihozápadu, kde např. indiáni kmene Hopi či Zuni se pečlivě starají o každou sazeničku kukuřice. Zalévají ji vodou, zahrnují hlínou, ale navíc ještě přivolávají déšť a tančí. Ale i z jiných kultur máme doklady toho, že se polím a zahradám zpívalo. Tady je spojení mezi kulturou a agrikulturou obzvlášť silné a rozšiřuje fenomén zahrádek do sociální roviny. Společně zpíváme, společně sklízíme a pak se dělíme o úrodu a děkujeme Matce kořínků a Otci deště.
Archeolog Mark Varien zkoumá staré indiánské vesnice Anasaziů v Novém Mexiku, kde nejpozději koncem 13. století v Crow Canyonu zaniklo po sérii suchých let husté indiánské osídlení a kukuřičná pole se proměnila v polopoušť. Tradiční vysvětlení se týká jenom sucha, které se právě v této době opakovalo příliš často, ale při podrobnější analýze se ukazuje ještě něco jiného. Změnilo se nejenom klima, ale také sociální model.
Kultura drobných pěstitelů kukuřice a příležitostných lovců Anasaziů trvala zhruba 700 let. Přitom dokázali postavit velká puebla i složité obřadní místnosti, tkali látky a vyráběli tak husté košíky, že v nich mohli nosit i vodu. Museli se však postavit suchu, které dokážeme datovat díky analýze letokruhů stromů. Úzké letokruhy znamenají klimatický stres. Ten však může být způsoben mnoha různými způsoby, a proto přírodovědci dnes pracují s celými sériemi vzorků z desítek stromů a z více lokalit.
Ukázalo se, že během sedmisetleté historie byla tato oblast postižena suchem dohromady 110x, tedy každých sedm let bylo kritických. Porozumíme pak, proč nejběžnější paleoindiánské stavby jsou sýpky postavené ve vysokých skalních převisech a na nedostupných místech. Sýpky znamenají, že nějaká autorita vybírá daně v podobě obilí, stará se o něj a pak jej v dobách často přicházejícího nedostatku opět rozděluje.
Indiáni na ploše asi o velikosti České republiky, vytvořili takový typ společnosti, který byl založený na sdílení a vzájemné pomoci. Byla to poměrně homogenní, ale chudá společnost. Teprve mnohem později začali Anasaziové stavět velké budovy a budovat elity. Klima bylo stále chaotičtější, ale také oni sami ztráceli schopnost se spravedlivě dělit. Koncem 13. století přišlo velké sucho, někteří lidé odešli, jiní splynuli s okolními kmeny, ale většina populace vymřela. Nejdřív umřeli chudí lidé, ale pak o pár let vymřely i elity. Mark Varien se domnívá, že konec indiánských zahrádek a polí by mohl příběh i o nás samých a já mu to vyvracet nebudu.
Šestnáctý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
