Válka palácům uprostřed západní Evropy

Frankfurt nad Mohanem, přesněji okolí slavnostně otevíraného nového sídla Evropské centrální banky (ECB), zažilo ve středu scény, jimž starý kontinent v posledních letech odvykl. Tisíce levicových demonstrantů protestovaly proti bankám, finančnímu světu, ožebračování řadových Evropanů s takovým rozhořčením, že stovky z jejich středu mohly nerušeně házet dlažební kostky, zapalovat auta policie, hasičů, soukromníků, demolovat. Dohromady bylo přes 300 zraněných, demonstrantů o něco, ale ne násobně víc než policistů. Před patnácti lety patřily takové antiglobalistické, částečně násilné karnevaly chaosu k obrazu západních velkoměst. Do tohoto postmoderního biedermeieru vpadlo 11. září 2001, pozornost Západu se nutně přesunula k vnějšímu nebezpečí přicházejícímu ze světa islámu. A záběry z velkých západních měst evokující v výjimečný stav v posledních letech pojednávaly skoro vždycky o muslimských teroristech nebo rozzlobených etnických menšinách. Z Frankfurtu jakoby nám teď poslali film pro pamětníky. Německá policie mluví o „největším protestu za několik desetiletí“. Jak k němu mohlo dojít?

Těch 17 tisíc účastníků blokády ECB nebyli ani zdaleka jenom Němci. Pořadatelské hnutí Blocupy do města zvalo spojence na krajní levici z celé Evropy, výslovně z té jižní. „Demonstrovat solidaritu s lidmi v Řecku“ patřilo k programatice pochodu. Policie a organizátoři, z nichž se někteří v následujících dnech pod mediálním tlakem od divoké středy distancovali, přisuzovali právě Jihoevropanům hlavní díl viny. Je to možné, a v tom případě by aspoň platilo, že se tentokrát nemusel v ulicích Frankfurtu odehrávat jen hraný vztek, u radikální levice jinak dosti častý jev. A taky by se sociální tragédie na jihu Evropy, na níž mají konstrukce eurozóny i politika ECB nezanedbatelný podíl, která přitom zůstává pod radarem velkých evropských médií, aspoň na chvíli přenesla pod jejich kamery.

Existuje ovšem silná tendence interpretovat násilí ve Frankfurtu jako starý (dobrý) levičácký folklor. K této interpretaci samozřejmě nabídla dostatek střeliva hostitelská strana, tedy němečtí organizátoři v čele s místním činitelem postkomunistické strany Levice. Bylo tu skutečně hodně vágní, nedotažené rétoriky. Na webu německého liberálního ekonoma Rolanda Ticheho (rolandtichy.de) se demonstrantům, kteří vyšli protestovat „tak nějak proti bankám“, jízlivě připomíná, že za prvé ECB není obchodní banka, ale od schválení tzv. bankovního dohledu v eurozóně naopak pokud možno nesmlouvavý kontrolor nad soukromými bankéři. A že za druhé vytáhnout proti „politice úspor“ zrovna před ECB, která tentýž měsíc právě kvůli potížím jihu Evropy oznámila, že pošle do oběhu 1,1 bilionu nových eur, je zcela mimo.

Z toho vyplývá logická otázka: kdo to tu vlastně demonstruje? Kdyby se ještě západní společnosti chovaly logicky, tedy ve smyslu poválečného Západu, který se ve zmatku posledních let bohužel nějak vytrácí, demonstrovaly by před mrakodrapem ECB národovecké hnutí Pegida a pravicová strana Alternativa pro Německo (AfD). Anebo případně nějaké zájmové organizace sdružující střádaly a důchodce, jejichž celoživotní úspory může za pár let pohltit inflace, jakou má ECB se svými možnostmi pumpovat ještě další biliony sílu za pár roků vyvolat. Rozdíly mezi fiktivní pravicovou a tou proběhnuvší levicovou demonstrací jsou dva: jednak by příznivci AfD nezranili žádné policisty a nezapalovali auta, jednak by proti nim předtím povstala en bloc občanská společnost, kostely a velké veřejné budovy ve městě by na protest zhasly, a polovina demonstrantů by se přes „občanské hlídky“ ani nedostala na místo konání.
Nicméně Pegida i Blockupy jsou evidentně obě, byť každá skupina z opačného konce, symptomem rostoucí nespokojenosti uvnitř západních společností s „establishmentem“. Snad tam dorůstají budoucí státníci, kteří zvládnou tu nespokojenost nějak rozumně kanalizovat.