Chartisté k Listopadu: ať se netváří, že sem spadli z oblak
Tedy přesněji řečeno, 120 občanů, mezi nimi řada někdejších signatářů Charty77, se podepsalo pod dokument „Slovo k Listopadu: o svobodu je třeba bojovat“, který jsem si 14. listopadu přečetl v Parlamentních listech. Sám jsem podepsal kdysi, v lednu 1977, Chartu 77. Zároveň jsem letos už 11. listopadu s přáteli z bývalé Demokratické iniciativy podepsal něco jiného než těch sto dvacet, jmenuje se to Demokraté proti oligarchii a autokracii, zveřejněno to bylo hned další den a najdete to zde. Cítím se osloven a chtěl bych se k věci vyjádřit.
Liská práva a politika
„Dvacet pět let po listopadu 89 je koncept lidských práv v naší zemi velmi rozmělňován a opouštěn.“
„Pohrdání právem a morálkou vedlo již v období tzv. ekonomické transformace ke zbytečným ztrátám.“
Text přitom výslovně kritizuje zahraniční politiku Miloše Zemana. Kritika je jistě na místě, ale proč nezmínili též premiéra Sobotku, ministra Zaorálka a jeho náměstka Druláka? Navíc zejména dnes je třeba pečovat, aby se z „lidskoprávní“ argumentace nezbyl dutý pastos, prázdné doktrinářství a snobárna. Zásadní věc je, že dojednávání vztahů s vládami a režimy se nesmí dít přes hlavy obyvatel těch zemí prostě proto, že jsou to naši bližní a že ke svým bližním máme nezrušitelné závazky, které nejsou zakotveny v žádných dokumentech OSN, nýbrž jsou tak říkajíc „před“ a „nad“ nimi. Naše kompetence je dána příkazem „čiň druhým jen to, co chceš, aby oni činili tobě“, a máme nejen právo, nýbrž dokonce povinnost předpokládat, že to, co by bylo nesnesitelné pro nás, je nesnesitelné i pro ně.
Představa, že problémem minulosti bylo upřednostnění ohledů na „ekonomickou transformaci“ před právem a morálkou, by taky chtěla zkorigovat. Úplně základním problémem naší polistopadové společnosti bylo, že se nikdy nepodařilo zavést zcela funkční politiku, nikdy nepodařilo vytvořit plnohodnotné politické struktury včetně politických stran. Smyslem politiky je vyrovnávání zájmů v duchu spravedlnosti, hledání konsensu a snižování hladiny nenávisti ve společnosti. Naše politika fungovala nedokonale a nenávist se ve společnosti spíše hromadila. Velkou vinu na tom měl už před Listopadem, ale i po něm Václav Havel. Jistě v tom nebyl sám a jistě měl kromě toho i řadu zásluh, ale nelze ho vynechat. V Prohlášení najdeme místo toho barvotiskový obrázek světce a politika srovnatelného s Masarykem, kdežto kriticky se mluví o Zemanovi a Klausovi.
Alibismus
„Respekt k ústavě se však základem politiky a veřejného života nestal. Naopak, mnozí aktivní občané, kteří si od nového režimu slibovali uznání rovnosti všech a nastolení spravedlnosti, se museli naučit žít se svou deziluzí vytvářet hodnoty mimo politiku.“
To musím ze své osobní zkušenosti potvrdit, zažíval jsem tu deziluzi už od 19. listopadu 1989, tedy v době, kdy se ani Klaus, ani Zeman v politice významně neuplatňovali, a nakonec jsem se musel naučit vytvářet hodnoty mimo (praktickou) politiku. Zároveň však musím jednoznačně říci: nový režim byl nejlidštější, jaký jsem kdy zažil, k jeho vzniku jsem svým malým dílem přispěl, cítím za něj zodpovědnost a cítím i zodpovědnost za jeho chyby a selhání. Beru ho jako svou věc, považuji ho za svůj, beru úkorně, když mi ho teď různí darebáci ve spolupráci s indolenty už tři roky soustavně a zavile pomlouvají a bourají, a rád bych ho bránil. A zde se najednou setkávám s lidmi, kteří k nám zjevně přiletěli odkudsi z Marsu a chtějí nás známkovat za nedokonalost naší demokracie. Přitom např. jeden z hlavních signatářů byl pět let místopředsedou ODS a ministrem vnitra dvou Klausových vlád. Nechci mu nic vyčítat, nechci, aby se za něco kál, jen ho prosím, aby se on i další netvářili, jako že sem mezi nás spadli z oblak a aby potichu zohlednili i svůj podíl na věci.
Deformace minulosti
„Arogantní a nevzdělaná politika představitelů pouze domnělé pravicovosti a levicovosti minulého období zdiskreditovala a poškodila důvěryhodnost politiky a systému politických stran. Politický systém se natolik uzavřel do sebe, že voliči začali hledat strany vůdcovského typu, které mohou krizi parlamentarismu jenom prohloubit.“
„Demokratický stát se nestal ochráncem práv a svobod občanů, ale do značné míry poslušným sluhou privilegovaných oligarchů. Ti dnes kontrolují i velkou část justice. Vlastní i média...“
„Především ODS a ČSSD se brzy přeměnily v nástroje oligarchizace moci nadřazující prospěch postkomunistických regionálních souručenství nad zákony i nad prospěch státu. Osobní zodpovědnost Václava Klause a Miloše Zemana jsou zde mimo pochybnost.“
Podobně jako Babiš hovoří pravidelně o 25 letech, kdy byli u moci politici, kteří nemakali a kradli, i zde se minulost jeví jako jednotná odpudivá hmota. Přitom systém politických stran důsledně už dlouho před listopadem (později snad o něco nedůsledněji) diskreditoval Václav Havel a jeho nejbližší spolupracovníci. „Systém se uzavřel“ i proto, že havlovská občanská společnost se nikdy nedokázala pořádně politicky zorganizovat a selhala stejně jako ostatní. Voliči nezačali hledat strany vůdcovského typu, nýbrž jedna docela konkrétní, ta Babišova, se jim sama nabídla, a demokratický stát se stal teprve teď poslušným slouhou nikoli „privilegovaných oligarchů“, ale jednoho konkrétního privilegovaného oligarchy, Andreje Babiše, spojujícího zcela nebývalým způsobem politickou, ekonomickou a mediální moc na celostátní úrovni. Výčet viníků, ODS, ČSSD, Zeman, Klaus, je tedy velmi neúplný a celý výklad účelově deformovaný.
Deformace budoucnosti
Zbývá už jen zmínit lehce podlézavý tón závěrečné promluvy k „mládeži“. Jistě, mládeži je užitečné podlézat, má vůči nám tu výhodu, že nás přežije. Mládež „vnímá kriticky chyby a nepravdivost interpretací minulých 25 let a hledá vlastní cestu.“ Je taky „první česká generace od doby národního obrození, která má šanci nezažít zásadní změnu režimu, válku, střet s totalitní ideologií ani národnostní nesnášenlivost. Je to první česká generace, která může žít svobodně a odpovídat za svá rozhodnutí.“
Tak především: každý nejen že má vždycky možnost zodpovídat za svá vlastní rozhodnutí, ale taky za ně rovnou zodpovídá. Za druhé, žádná šance na světlou budoucnost se nekoná, naopak čeká ji nejspíš budoucnost nezáviděníhodná, kterou jsme jí my (a když říkám „my“, nemyslím tím jako Petr Pithart „vy“) připravili. Svobodu, která nám v roce 1989 tak trochu nezaslouženě spadla do klína a která se ztělesnila ve stát při všech svých chybách demokratický a otevřený, jsme si v masové politické hysterii posledních třech let dokázali rozmlátit na cimprcampr. Prošustrovali jsme ji. Rukou společnou a nerozdílnou jsme vytvořili volný politický prostor pro Zemana a Babiše. Stojíme uprostřed trosek a měli bychom mladé generaci říci: prosíme, dejte nám přes to všechno důvěru a pomozte nám to dát zase dohromady – a protože mladé generaci se ze zásadních důvodů nemá lézt do zadnice, i s dovětkem: místo abyste si vymýšleli pubertální, krystalicky nezodpovědné kraviny jako je např. Pirátská strana.
