Proč Japonsko zahájilo a prohrálo válku v Pacifiku?

Před několika dny jsme si připomněli výročí shození atomových pum na Hirošimu a Nagasaki a následný konec druhé světové války v Pacifiku. Samozřejmě se opět objevily diskuse o tom, zda to opravdu byly jaderné zbraně, které přinutily „zemi vycházejícího slunce“ ke kapitulaci, a zda neměl větší efekt sovětský útok v Mandžusku. Pozornost by si ovšem zasloužilo také to, proč vlastně Japonsko do druhé světové války vstoupilo.

Do diskusí o příčinách japonské kapitulace se zapojil též americký analytik George Friedman, který vydal zajímavý článek nazvaný „Hrozivá magie atomových zbraní“ (The Terrible Magic of Atomic Weapons). Staví se v něm na stranu většinového názoru a tvrdí, že to skutečně byly především jaderné bomby, co Japonce zlomilo, ačkoli přiznává váhu i Stalinovu útoku. Ale ne proto, že by se tehdy Japonci báli sovětské invaze na ostrovy, nýbrž proto, že tak pozbyli svou (domnělou) poslední šanci vyjednat jakousi přijatelnou dohodu.

Léto 1945 totiž zastihlo USA a Japonsko v situaci strategického patu. Ostrovy byly obklíčené, odříznuté a neustále bombardované, jenže ochota Tokia kapitulovat byla pořád mizivá. Ačkoli v japonské vládě byla i frakce ochotná s Američany mluvit, rozhodně nepřipadalo v úvahu nic jako bezpodmínečná kapitulace. Japonci se tehdy navíc nebáli americké invaze, naopak si spíš přáli, aby k ní došlo, protože (a asi celkem správně) předpokládali, že americké jednotky utrpí děsivé ztráty, které mohly dosáhnout až milionu mužů.

Japonští generálové doufali, že potom Američané přistoupí na příměří či mírovou dohodu, což měla zprostředkovat právě Moskva. Nevěděli o Stalinově slibu západním zemím, že se připojí k válce proti Tokiu, a sovětský útok v Mandžusku byl pro ně obrovským šokem. Navíc udělali opravdu fatální chybu, když se domnívali, že by Američané přistoupili na cokoli jiného než na bezpodmínečnou kapitulaci a faktickou okupaci ostrovů.

Naopak Američané zcela jistě nechtěli čelit obrovským ztrátám, které by invaze přinesla, a tak patrně příliš nepřekvapí, že se při plánování operace Olympic (jak se invaze do Japonska měla nazývat) počítalo i s masivním nasazením chemických zbraní. Vůči Japoncům tehdy panovala v USA opravdu enormní nenávist, takže jakýkoli prostředek, který by zkrátil válku a zachránil životy amerických vojáků, se pokládal za správný.

To byl také důvod, proč se nesetkalo s širším nesouhlasem nejen použití atomových bomb, ale ani plošné bombardování Tokia (při němž podle současných výzkumů zahynulo patrně daleko více lidí než v Hirošimě). Američtí vojáci i civilisté měli pořád v živé paměti jak zákeřný útok na Pearl Harbor, tak strašlivé chování Japonců k válečným zajatcům i k civilistům v řadě zemí pod japonskou okupací. S výjimkou tehdejší nenávisti mezi Rusy a Němci by se velmi obtížně hledalo něco na úrovni pocitů mezi Američany a Japonci.

Právě tyto emoce se však nacházely i v základech japonského rozhodnutí zahájit válku, byť se musí poctivě přiznat, že zdaleka nebyly jednostranné. Ano, Japonci hleděli na Američany jako na zbabělé a dekadentní slabochy, ovšem rasistické pohrdání existovalo i ze strany Američanů vůči Japoncům. Lze zde připomenout tehdy úplně vážně šířené tvrzení, že kvůli svým šikmým očím jsou Japonci „logicky“ mizerní střelci a piloti.

Nálet na Pearl Harbor a útoky na državy evropských koloniálních mocností v Asii, jež byly po čistě vojenské stránce vysoce profesionální a efektivní, tak přinesly velký psychologický úder. Japonský postup byl do určité míry obdobou německé „bleskové války“, jež také hodně sázela na psychologii, respektive na morální „vyřízení“ naprosto překvapeného nepřítele. Strategie Němců a Japonců však měly společnou i velikou slabinu, jelikož se hodily jen do krátkého konfliktu a selhávaly proti nepříteli, jenž se navzdory očekávání nezhroutil.

Proto německý „Blitzkrieg“ našel svou zkázu na širokých pláních Sovětského svazu, který byl (samozřejmě i kvůli brutalitě Stalinova režimu) schopen vydržet ohromné ztráty. A proto bylo Japonsko ve své expanzi zastaveno Amerikou, kterou na počátku tolik podcenilo, což se velmi podobá tomu, jak Hitler podcenil SSSR. Oba agresoři se dopustili takřka stejné chyby, ačkoliv ji každý z nich vztahoval k jinému potenciálu nepřítele.

Němci měli evidentně zcela mylné představy o sovětském území a lidském potenciálu, kdežto Japonci nedocenili zejména průmyslovou a surovinovou sílu USA. Nesmíme zapomínat, že se v konfliktu v Pacifiku jednalo zejména o suroviny, jelikož malé Japonsko zoufale potřebovalo zdroje železa, ropy a kaučuku. Skutečným primárním cílem japonské agrese tak byly britské a nizozemské kolonie v jihovýchodní Asii, kdežto Amerika byla vnímána jako vojenský soupeř, který bude Japonsku v přístupu k oněm zdrojům bránit.

Američané toto myšlení dobře chápali, a tudíž uvalovali na císařství surovinové sankce, jež ve výsledku postavily vládu v Tokiu před strašlivé dilema. Buď by se Japonsko stalo závislým na ochotě USA obchodovat, nebo prakticky „muselo“ zahájit válku. Jak se synové národa Jamato rozhodli, dobře víme. Útok na Pearl Harbor měl Američany šokovat a oslabit tak, aby nemohli relevantně zasáhnout do války dříve, než bude Japonsko ovládat surovinové zdroje, díky nimž bude schopno se americkému potenciálu postavit.

Japonští váleční plánovači tehdy zkrátka ohromně podcenili mobilizační schopnosti a morálku Američanů. Snad jedinou výjimku představoval admirál Jamamoto, jenž svoje kolegy varoval, že může zajistit nanejvýš šest měsíců trvající sekvenci vítězství. Přesto ovšem zůstal loajálním sluhou císaře a velel tak, jak nejlépe uměl, a pokud by jej Američané nezlikvidovali, patrně by dokázal pacifický konflikt ještě o nějakou dobu prodlužovat.

Mohlo však Japonsko konflikt s USA přece jen vyhrát? Je dosti zajímavé, že scénářů vítězství třetí říše existuje dlouhá řada, zatímco v případě Japonska je „nabídka“ podstatně skromnější. V seznamu alternativ figuruje např. obsazení Havaje či možnost, že by Japonci vyhráli v bitvě o Midway, případně i „divočejší“ scénáře typu námořních bojů u kalifornského pobřeží, avšak opravdu velmi vzácně se vyskytují uvěřitelné varianty celkového vítězství. Potenciál USA byl prostě příliš velký na to, aby císařství mohlo triumfovat.

Jakousi šanci by snad nabízel jedině tzv. plán Orient, tzn. větší koordinace vojenských operací Německa a Japonska, jejichž armády se měly setkat někde v Indii. Problém byl však v tom, že úspěch této strategie logicky závisel na úspěchu třetí říše, jejíž síly by nejprve musely zvítězit v bojích v Africe a na Středním východě, popřípadě i na jihu SSSR, respektive na Kavkazu, aby posléze mohly přes Írán pokračovat do zmíněné Indie.

„Spojenci“ tvořící Osu si navíc nikdy příliš nevěřili, jelikož navzdory oficiálním proklamacím mezi nimi panovaly rasové předsudky. Japonští rasisté hleděli s tichým pohrdáním na všechny bělochy a o tom, jak nacisté opravdu smýšleli o svých „spojencích“, hodně vypovídá tzv. plán Z, jak se nazýval záměr výstavby německého loďstva. Výsledná flotila letadlových i bitevních lodí, křižníků, torpédoborců a ponorek měla pomoci pokořit Velkou Británii a Ameriku a poté se utkat s císařstvím ve finálním zápasu o ovládnutí světa.

Jak už bylo uvedeno, nemělo by se zapomínat, že Japonsku šlo v první fázi konfliktu primárně o suroviny, ovšem stejně tak by se nemělo zapomínat na jeho další plány. Ty si nijak nezadaly s fantaskními vizemi Hitlera a jeho přisluhovačů, protože Japonci opravdu zamýšleli invazi do USA, jejichž území si chtěli rozdělit s třetí říší, jenže i oni očekávali, že se Německo nakonec stane jejich nepřítelem. V jednom japonském memorandu bylo dokonce výslovně uvedeno, že po vítězství nad Němci vznikne „světový japonský stát“.

Dnes tyto plány působí pouze jako groteskní fantasmagorie, možná jako scénář pro další sezonu televizního seriálu Muž z vysokého zámku, který ukazuje Ameriku okupovanou silami Německa a Japonska. Je otázka, jak vážně brali tyto představy ti, kteří je tehdy sepisovali jako východiska strategie, je ovšem prakticky jisté, že sám Adolf Hitler i mnozí extremisté v Tokiu opravdu toužili po opanování doslova celé planety.

Pokud zazní slova „ovládnutí světa“, nejspíše si představíme zloducha z filmu o agentovi 007, ale nepochybným faktem je, že existovaly a dosud existují (a patrně vždycky existovat budou) ideologie, skupiny a jednotlivci právě s tímhle cílem. Ostatně to není příliš dávno, co podobný záměr deklaroval Islámský stát. Japonský postup ve druhé světové válce ale ukazuje, jak lehce může agresor přecenit své síly a podcenit protivníka. Jak výstižně pravil spisovatel Jan Drnek, Japonce porazila především jejich vlastní bezbřehá pýcha.