Jediná šance? Přiznat si krach Schengenu

Od jara platila dohoda Angely Merkelové s tureckým prezidentem Erdoganem, že Turecko bude přijímat zpátky ilegální migranty, kteří z něj připlavali do Řecka. Počet imigrantů do EU tak sice výrazně klesl, přesto se dál množila kritika Merkelové. K nejvíce vyprofilovaným kritikům patří Peter Gauweiler (66), do loňska místopředseda CSU. Funkci tehdy složil na protest proti tomu, že jeho strana byla vůči Merkelové a CDU příliš vstřícná. Dnes paradoxně zastává sofistikovanější pozice než leckterý pozdní kritik kancléřky.

Mluvíte o tom, že snaha Turecka o bezvízový režim s EU je jen jeden ze symptomů hlubšího problému. Co je tedy podle vás tím problémem samotným?

Skutečný problém je najít odvahu a vyvodit závěry ze skutečnosti, že ztroskotala schengenská úmluva. Stát, který se vzdá ochrany svého teritoria, odevzdává podstatu své státnosti. Základní racio Schengenu bylo: v EU už nemáme mezi sebou hranice, zato hlídáme vnější hranici Unie. Ukázalo se, že ochrana vnější hranice není uskutečnitelná, hlavně ve Středomoří ne. Právnicky řečeno, základ smlouvy odpadl, už neexistuje. Ale naše vláda to nechce pochopit. V tom se tedy zas tak nevyjímá, ten prostý fakt si nechtějí připustit ani další vlády v EU.

Co z toho plyne? Že pokud se nedá ochránit vnější hranice, musí se to dělat na starých národních hranicích?

Jistě. Bohužel se tento jednoduchý, jasný závěr dá špatně sladit s celým tím iluzorním typem myšlení o EU: všechno bude lepší, když pro každý problém najdeme co největší, pokud možno kontinentální řešení. Nutně by to s sebou neslo přiznání Evropské komise: nejde to, je to nad naše síly. Míň je víc. To by ale museli vědět dřív – stejně jako to měli vědět dřív s eurem, že vzniká jedna měna pro rozdílné ekonomiky, rozdílné sociální systémy, rozdílné mentality. Přiznat to by se rovnalo přiznání, že jsme to s integrací EU vzali za úplně špatný konec. A že de Gaullův koncept – Evropa jako vlast vlastí – je lepší než koncept ústředního výboru, který v Evropě máme dnes. Musíme si být vědomi toho, že uprchlická krize je následkem smlouvy ze Schengenu. Je to následek toho, že s Schengenem to jednoduše neklaplo a klapnout ani nemohlo. Ta vnější hranice se skutečně dá bránit jen nehumánním způsobem.

A mohly při takhle rozdaných kartách loni německá vláda a Evropská komise jednat jinak? Jak tu uprchlickou krizi s odstupem tři čtvrtě roku hodnotíte?

Vidím tři různé fáze. První stupeň uprchlické krize, to bylo opatření učiněné ve výjimečném stavu. A řekl bych, že reakce naší vlády tehdy byla pochopitelná. Čtvrtého, pátého září prosí rakouská vláda tu německou o pomoc: davy uprchlíků pochodují po maďarské dálnici k nám, naše státní správa nebude schopna ten příval zmenežovat. Německá vláda souhlasí a fakticky pozastavuje platnost zákona o pobytu. Tento zákon v paragrafu 59 zakazuje, aby osoby bez povolení k pobytu, bez pasu nebo bez nějakého osobního dokumentu překračovaly hranici. Stejně tak je fakticky pozastaven článek 16, druhý odstavec Základního zákona (německá ústava – pozn. red.). První odstavec říká, že politicky pronásledování požívají azylu, druhý odstavec, že na první odstavec se nemůže odvolávat ten, kdo už se zdržuje nebo se zdržoval v jiné členské zemi EU. Kombinace obou těchto předpisů by způsobila, že ty uprchlické proudy by z Rakouska do Německa neprošly. Ale jak říkám, byla to výjimečná situace, která přiměla vládu k rychlé a správné akci.

Celý rozhovor najdete v novém speciálu Týdeníku Echo 30 ROZHOVORŮ, který si můžete objednat zde.