Hladoví Poláci vyšli do ulic, komunisté utopili povstání v krvi
Výročí povstání
NOVÉ
1
Imperialistické spiknutí a řádění výtržníků a kriminálníků. Tak nazval tehdejší komunistický režim povstání dělníků v polské Poznani, které vypuklo před 60 lety, 28. června 1956. A se vzbouřenci, kteří požadovali zlepšení hospodářské a politické situace v Polsku, naložil nelítostně. Více než 70 z nich zaplatilo za svoji odvahu vyslovit vlastní názor životem, stovky lidí byly zraněny či uvězněny.
Polovina 50. let minulého století byla ve východním bloku ve znamení tání – v únoru 1956 vystoupil moskevský vůdce Nikita Chruščov na 20. sjezdu sovětské komunistické strany s kritikou stalinismu a atmosféra uvolnění se začala šířit i do sovětských satelitů. V Polsku se již o něco dříve projevila například amnestií některých politických vězňů či postupným opouštěním doktríny socialistického realismu v kultuře, začaly vznikat i nezávislé intelektuální skupiny a kluby.
V březnu 1956 nahradil zesnulého stalinistického vůdce Boleslava Bieruta ve funkci předsedy vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) umírněnější Edward Ochab. Nevýrazný vůdce, oslabovaný spory uvnitř své strany, musel záhy čelit první velké krizi komunismu v Polsku.
Dne 28. června 1956, který vstoupil do dějin pod názvem černý čtvrtek, se v Poznani událo něco neslýchaného – dělníci z místních Stalinových závodů opustili práci a vyšli do ulic demonstrovat za zlepšení své hospodářské situace. Požadavky na zvýšení platů se však brzy změnily na protirežimní a protisovětská hesla.
Lidé se dožadovali ukončení kolektivizace zemědělství, občanské svobody, odchodu sovětské armády ze země a plné polské suverenity. Částečně ozbrojení povstalci obsadili ústředí tajné policie a radnici, zapálili vězení a zaútočili na budovu výboru PSDS.
Tvrdá reakce státu
Tvrdá reakce státu, který podobné nepokoje zřejmě vůbec nečekal a nebyl na ně připraven, na sebe nenechala čekat. Na místo byly vyslány jednotky armády a policie o síle více než 10.000 mužů, které na rozkaz začaly do demonstrantů střílet. Proti civilistům byly nasazeny i tanky a obrněná vozidla. Hlavní odpor byl brzy zlomen.
Ruka vztažená na moc lidu tím byla podle dobového komunistického slovníku uťata. Brutální státní zásah si vyžádal více než 70 mrtvých (dodnes uvádějí různé zdroje různé počty osob), stovky lidí byly zraněny či putovaly za mříže. Procesy s obviněnými se však již konaly v poněkud změněné atmosféře podzimu 1956 a rozsudky nad nimi byly vesměs relativně mírné.
Ne všechny požadavky poznaňských demonstrantů zůstaly nakonec nevyslyšeny. V říjnu 1956 byl do čela PSDS nazpět povolán nejpopulárnější komunista Wladyslaw Gomulka, kterého po roce 1948 vyloučili ze strany a Bierutův režim ho věznil.
Jeho nástup, který provázelo pozastavení kolektivizace venkova a stalinských průmyslových projektů či částečná liberalizace univerzitního a církevního života, dával naději, že se Polsko vymaní z vlivu Moskvy a bude se postupně demokratizovat.
Tato přání se však nesplnila – Gomulka zůstal loajálním komunistou a v 60. letech byla již jeho PSDS jednou z opor východoevropského neostalinismu. A v srpnu 1968 poslal polské vojenské jednotky, aby pomohly Moskvě zvrátit reformní proces v tehdejším Československu.
