Nový americký bombardér mezi vojenstvím a ekonomikou
Dlouhé čekání skončilo. To mohl říci americký letecký a zbrojní průmysl 27. října 2015, když Pentagon oficiálně sdělil, že zakázku na nový strategický bombardér získává značka Northrop Grumman, jejíž návrh vyhrál nad návrhem společností Lockheed Martin a Boeing. Nebyl sice publikován důvod tohoto rozhodnutí, avšak lze soudit, že přidělení kontraktu asi za 70 miliard dolarů nemělo jen příčiny ryze vojenské, ale i ekonomické.
Nejdříve několik základních faktů. Program bombardéru LRS-B (Long Range Strike-Bomber) byl zahájen v roce 2009 v návaznosti na neúspěšné zastavení projektu NGB (Next-Generation Bomber), jenž byl vyhodnocen jako příliš ambiciózní. Letoun LRS-B, o němž se občas hovoří i pod neoficiálním názvem „B-3“, má vystřídat současné typy strategických bombardérů B-1B a B-2A. Plánuje se pořízení 80 až 100 sériových exemplářů s tím, že první by měly dosáhnout počáteční operační způsobilosti kolem roku 2025.
Jinak je ovšem o LRS-B známo pozoruhodně málo, protože jako strategický zbraňový systém, jenž bude tvořit i prvek nukleárního odstrašujícího potenciálu, stále podléhá přísnému utajení. Oficiálně se ví pouze tolik, že má mít schopnost globálního působení a nesení všech možných dnešních i budoucích konvenčních a jaderných zbraní. Samozřejmě má být obtížně zjistitelný, aby dovedl bezpečně překonávat protivzdušnou obranu protivníka. Letectvo také stanovilo, že průměrná cena kusu nemá překročit 550 milionů dolarů.
Zřejmě tím hodlá předejít opakování kauzy extrémně nákladného (ačkoli dosud také extrémně účinného) letadla B-2, jehož jeden kus vychází zhruba na miliardu dolarů. Také už se nejspíše poučilo i z předražování kontroverzní stíhačky 5. generace F-35. Z různých náznaků lze navíc soudit, že stroj LRS-B bude „volitelně pilotovaný“ (tj. schopný fungovat s lidskou osádkou na palubě i bez ní) a patrně bude létat podzvukovou rychlostí.
O lukrativní zbrojní kontrakt, vlastně největší svého druhu od roku 2001, kdy firma Lockheed Martin obdržela zakázku na zmíněný F-35, se ucházela společnost Northrop Grumman, od níž pochází B-2, a tým společností Lockheed Martin a Boeing. Mírná většina analytiků očekávala výhru tohoto týmu, který měl údajně celkově lepší pozici, menšina však poukazovala na jeden důležitý faktor, který neleží v ryze vojenské rovině.
Ačkoli Pentagon ještě nesdělil důvody svého rozhodnutí (a je navíc docela možné, že oficiální zpráva ty opravdové důvody zamlčí), nepochybné již je, že pravdu měla ona menšina. Nedá se sice vyloučit protest poražených uchazečů (v posledních letech je to v Americe spíš pravidlem než výjimkou), letectvo však už zdůraznilo, že všechny technické i cenové aspekty rozhodnutí jsou perfektně podložené, což naznačuje, že případný protest patrně nemá mnoho šancí. Co se tedy může nacházet za úspěchem firmy Northrop Grumman?
Samozřejmě se nedá vyloučit, že její návrh opravdu lépe odpovídal požadavkům generálů a že vítězné pojetí „B-3“ je prostě lepší, výkonnější a perspektivnější než to, které předložily firmy Lockheed Martin a Boeing. Stejně tak ovšem nelze pominout možnost, že se tu projevil i onen nevojenský faktor, na který upozorňovali ti, kdo vsadili na Northrop Grumman. V podstatě by se totiž mohlo jednat i o snahu „zachránit“ velkého dodavatele techniky a současně racionálně rozložit nejdůležitější kontrakty mezi několik firem.
Faktem totiž je, že bez letounu LRS-B by firma Northrop Grumman neměla zakázku na žádný opravdu klíčový vojenský letecký program. Stíhačky F-35 dodává firma Lockheed Martin, jež navíc nedávno koupila firmu Sikorsky, důležitého amerického výrobce helikoptér, kdežto třetí důležitý typ, jímž je vzdušný tanker KC-46, vyrábí značka Boeing. Ta totiž uspěla s protestem proti původnímu vítězství společnosti Northrop Grumman.
Získání smlouvy na nový bombardér tedy bylo pro Northrop Grumman takřka otázkou přežití, kdežto pro jeho konkurenty nikoli. Obě firmy z poraženého týmu navíc budou zřejmě ještě po řadu let dodávat starší typy bojových letounů (F-16, F-15 a F/A-18), nehledě k tomu, že firma Boeing má samozřejmě nesmírně silnou pozici na trhu dopravních letounů, zatímco Lockheed Martin bude sbírat velké úspěchy i díky helikoptérám Sikorsky. Northrop Grumman by se bez úspěchu v projektu LRS-B asi dostal do vážných problémů.
Za rozhodnutím Pentagonu tak možná stál i oboustranně přínosný ekonomický kalkul, protože Northrop Grumman pracující na bombardéru „B-3“ přináší diverzifikaci dodavatelů a zároveň záruku další existence firmy, která je velmi důležitá z hlediska pracovních míst, placení daní a technologického přínosu. Ostatně těsné spojení zbrojního průmyslu s civilním sektorem dosud patří mezi významné faktory ekonomické síly USA.
Není ale všem dnům konec. Tři v této chvíli nejdůležitější kontrakty amerického letectva byly zadány a rozděleny mezi tři hlavní dodavatele, blíží se ovšem další důležité zakázky. Zejména je to projekt nového cvičného letounu T-X, o který hodně usilují všechny tři zmíněné firmy (a navíc několik dalších), a program náhrady několika typů helikoptér včetně slavných „Černých jestřábů“ a bitevníků AH-64 Apache. A množí se i stále konkrétnější návrhy bojových letounů 6. generace pro letectvo (NGAD) i námořnictvo (F/A-XX).
Na podrobnější informace o LRS-B si zřejmě budeme muset ještě nějakou dobu počkat, avšak (pokud pomineme možnost úspěšného protestu společností Lockheed Martin a Boeing) teď už je přinejmenším jisté, že firma Northrop Grumman zůstane v sektoru bojových letounů nadále působit. Možná se nikdy nedozvíme, jestli je to „vedlejší efekt“ nebo primární záměr generálů amerického letectva, ale už sama skutečnost, že se o tomto faktoru otevřeně hovoří, prokazuje jeho důležitost pro nákupní strategii Pentagonu.
