Porcování Sobotky. ČSSD dala před bitvou přednost kapitulaci

Rozhodnutí grémia ČSSD ze středy tohoto týdne považuji za zcela zásadní jak pro stranu samu, tak pro Českou republiku, a to v tom nejhorším slova smyslu.

Co se vlastně stalo: především nejde o žádný triumvirát (odmítli to ostatně i sami hlavní účastníci). Jde o odstavení předsedy strany. Zůstala mu jen funkce premiéra, aby se neotevřel prostor pro vyvádění prezidenta Zemana a aby byl zároveň zachován dojem idylického konsensu, v němž „porcování Sobotky“ probíhalo: je to důležitý vzkaz voličům. Politický prostor, který má ve zbývajících měsících pan Sobotka k dispozici, je prakticky nulový, jeho návrat do vysoké politiky nepředstavitelný. Pan Sobotka ovšem s plánem předem souhlasil, jinak by ho nebylo možné realizovat (předseda strany musel sám rezignovat). Snažil se chovat konsensuálně i v minulosti, dosud nikdy však nešlo o politické harakiri.

Zahájení volební kampaně politické strany na tento způsob je výrazně nestandardní. Předseda se pravidelně poroučí poté, co volby prohrál. Teď se to stalo proto, aby naopak strana volby neprohrála. Jde o u nás obvyklé bránění nedozírným následkům („svobodovský syndrom“ dle někdejšího prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody). Historická zkušenost praví, že odvracení nedozírných následků je nejlepší cestou k tomu, aby se nedozírné následky dostavily: proto by bylo nutné rozhodnutí nějak důkladně legitimovat.

Jako důvod lze uvést propad preferencí strany. Jedním z vítězů toho, co se odehrálo v posledních dnech, je agentura Kantar TNS, která projevila odvahu a jako první oznámila, že strana propadla na pouhých 10%. O popularitu agentury se postaraly „noviny, které bývají spojovány se jménem obmyšleného Andreje Babiše“. Ostatní průzkumy nešly tak daleko. Tento důvod dám o sobě neobstojí.

Závažnější jsou zvláštnosti nedávného odvolání Andreje Babiše. Sobotka k němu přikročil velmi opožděně a choval se jako nešťastník, který už nemůže vydržet, jak mu agilní rabiát měsíce a roky skáče po zádech. Nejdřív oznámil, že ministra odvolá; pak místo toho podal demisi celé vlády (aniž by to konsultoval se svými blízkými spolupracovníky a informoval členy vlády); a nakonec Babiše přece jen odvolal – a na jeho místo jmenoval člena Babišova týmu. Odvolání se tak stalo pouhou formalitou. Je poměrně obtížné nedojít k závěru, že se premiér choval jako nevypočitatelný chaot.

To obojí ovšem není ani náhodou vyčerpávající odpověď na otázku: „Co znamenal Bohuslav Sobotka pro ČSSD“. Je třeba zmínit dvě zcela podstatné věci.

Za prvé: už před čtyřmi lety, na prahu událostí, které se teď uzavřou volbami do PS, veřejně prohlásil, že „ČSSD by neměla zapomínat, že je nejen orientovaná sociálně, ale že je také demokratická.“ „Principy parlamentní demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí.“ A zároveň upozornil: „Hraje se o to, abychom nesklouzli do laciného populismu, který čistě pragmaticky půjde po moci za každou cenu.“ To všechno bylo aktuální tenkrát a je to aktuální i dnes. Nikdo jiný z ČSSD to takhle jasně nezformuloval.

A za druhé: loni na podzim napsal v dopise členům ČSSD: „Naším hlavním konkurentem není rovnocenná politická strana, ale mediálně průmyslový konglomerát s obrovskými penězi, oddanými zaměstnanci a nekonečným mediálním vlivem. Sama podstata takového střetu je nestandardní a z definice nerovná… Politická konkurence… devastuje obraz nejen sociální demokracie, ale celé politické kultury v naší zemi.“ Bylo to poněkud opožděné (musel to vědět už dřív), ale velmi přesné.

Odtud se ovšem odvíjí základní problém: Sobotkova východiska byla zcela správná, bohužel z nich však dovedl vyvodit v praktické politice jen zcela nedostatečné důsledky.

To takový Andrej Babiš je docela jinčí chlapík: od samého počátku se ani trochu netajil tím, oč mu jde. Chce uvést v život „Nové pořádky“, skoncovat s „tradičními“, „standardními“ politickými stranami, samozřejmě včetně ČSSD. Půjde o novou, účinnější demokracii: méně žvanit a víc makat (žádný z politiků tohoto typu nebude samozřejmě svým přívržencům a voličům slibovat: přicházím, abych zavedl tyranii jako řemen!).

A právě s tímhle člověkem vstoupil pan Sobotka do koalice, jejíž dlouhodobé strašidelné politické vyvádění ještě před pár týdny chválil a vydával ji za nejlepší vládu v dějinách ČR.

Rozdíl mezi Andrejem Babišem a Bohuslavem Sobotkou je zjevně v tom, že první přišel se špatným, zlým programem, který dokázal zcela důsledně realizovat; kdežto druhý měl správný, dobrý program, jejž pořádně uskutečňovat nedovedl.

To nemění nic na základní věci: to, co teď vedení ČSSD provedlo, je komická a potupná kapitulace a rezignace na to lepší, s čím přišel Bohuslav Sobotka. A ČSSD vzdala bitvu nejen o své volební vítězství, ale i o parlamentní demokracii, a vzdala ji předtím, než ji ve volební kampani vůbec zahájila. Fakticky se zřekla Sobotky (a Sobotka se zároveň zřekl sám sebe, ovšem: opustíš-li se sám, nikdo ti nepomůže). Realisticky vzato, jediný volební úspěch, který jí teď kyne, je ten, že místo 10% dosáhne na nějakých 15-16. Jistě, bitvu, jejíž výchozí pozice byly nastaveny někdy před týdnem, by mohla vyhrát jen stěží. Bitvu, která je zahájena kapitulací, však nelze vyhrát nikdy.

A nezapomínejme: osudově podstatné není, kdo odchází, ale to, kdo přijde. Tedy v tomto případě Lubomír Zaorálek. S jeho jménem se jistě nikoli neprávem spojuje programová reorientace ČSSD z podzimu loňského roku. K tomu, aby politika znovu získala smysl, je prý třeba vrátit se k osvědčeným pojmům levice a pravice, ke starému dobrému kompasu, který lidem pomáhá zorientovat se v politice podle jejich bytostných sociálně-ekonomických(!) zájmů. Je pozoruhodné, jak pan Zaorálek a další vykládají to, co se u nás událo v letech 2012-13: ČSSD smetla zrádnou pravici. Tento zápas je teď třeba zopakovat s tím, že do chlívku „zrádná pravice“ bude nacpán Andrej Babiš. Ve skutečnosti ovšem v zápasu ČSSD proti zrádné pravici zvítězila nikoli ona, ale Andrej Babiš, a ČSSD je teď na stejném pekáči jako předtím demokratická pravice.

Pokud se bude volební zápas odehrávat v těchto mantinelech, stane se z něho pimprlové divadlo, v němž pan Zaorálek může se svým rétorickým uměním (styl: vy měkoty, vy pařezy, vy duby!) sehrát tak nanejvýš roli Škrholy.

O výsledku voleb je vlastně rozhodnuto už předtím, než volební klání začalo. To by nemělo znamenat, že „sobotkovský“ koncept je nadobro pohřben. Je správný. Jen to holt bude mít v příštích letech o hodně těžší.