Prestižní právník obhajuje chudé. Stal se nepřítelem státu

Začalo to asi před třinácti lety. Za právníkem Alfredem Romerem, kterému tehdy bylo něco málo přes třicet, přišel muž. Řekl mu, že je otcem osmnáctiletého chlapce, který byl zastřelen během jedné z demonstrací, které v dubnu 2002 – v roce, jenž se do venezuelské historie zapsal jako ten, kdy došlo k pokusu sesadit Huga Cháveze – otřásaly hlavním městem. Romera požádal, aby mu s případem pomohl a on souhlasil. Zanedlouho přišli další, co žádali pomoc. Z právníka, který měl slibně nastartovanou kariéru u Nejvyššího soudu, se tak postupně stal obhájce pro režim nepohodlných lidí a také nepřítel státu. Stojí totiž v čele organizace Venezuelské trestní fórum (FPV), která pomáhá těm, které režim pronásleduje. Spolu s kolegy z organizace zastupoval více než čtyři tisíce lidí. Z kraje března přijel Romero do Prahy na pozvání festivalu Jeden svět, aby zasedl v porotě Václava Havla. „Možnost potkat se s lidmi, kteří pochází z různých zemí a přitom řeší podobné problémy jako já, to pro mě byla povzbuzující zkušenost,“ říká.

Loni v květnu vás šéf Národního shromáždění Diosdado Cabello označil za jednoho z aktérů, který stojí za masovými protesty v zemi a podílí se na přípravě státního převratu. Jaké to je být obviněn v přímém přenosu státní televize?

Když vás někdo jste neustále propírá v médiích, není to příjemné. Od té chvíle, kdy mě jmenovali poprvé, mě zmiňují pravidelně každý týden. Navíc otevřeli i nějaké vyšetřování pro údajnou konspiraci. Je jasné, že to nahání strach, to je také to, oč jim jde. Člověk se bojí, že ho mohou kdykoli zadržet, ale nejen to. Vytvářejí z vás nepřítele lidí.

To se nějak projevuje? Třeba na ulici?

Než jsem odjel do Prahy, stala se mi nepříjemná nehoda. Jel jsem autem, když mi cestu zatarasil nějaký vůz. Bylo to jen den poté, co o mně veřejně zase mluvili. Namířili na mě zbraň. Šlápl jsem na plyn a naštěstí se mi vůz podařilo objet. Samozřejmě to nejde automaticky spojovat s vládou. Ve Venezuele je přeci jen vysoká kriminalita. Na druhou stranu to nebylo poprvé, co se mi něco takového stalo. Vláda se snaží zakořenit v lidech strach. A nejde jen o disidenty, ale také o běžné občany jako jsem já. Jsem normální právník, v ostatních zemích by to nebylo nic zvláštního, venezuelská vláda nás nicméně považuje za nepřítele státu.

Vykolejují vás podobné incidenty?

Samozřejmě, že ano. Na to si nejde zvyknout.

A co strach ze zadržení? Třeba starosta Caracasu Antonio Ledezma, který také figuroval na Cabellově seznamu nepřátel režimu, byl nedávno zadržen.

To nebezpečí, že vás zadrží, je permanentní. Ve Venezuele může být zadržen kdokoli bez udání důvodu, bez předložení nějakých důkazů. A ti, co jsou nějak veřejně aktivní, jsou samozřejmě víc ohrožení. Já se snažím vyhnout přímým konfrontacím, protože cítím zodpovědnost za řadu lidí, které zastupuji, protože je režim drží za mřížemi. Kdybych skončil ve vazbě i já, byl by to problém nejen můj, ale i dalších.

Jak se dívá na vaše aktivity rodina? Asi nemá radost…

S pochopením. Mám dva syny, kteří mě vlastně nezažili dělat nic jiného, takže jsou zvyklí.

Řada právníků Venezuelského trestního fóra má problémy s policií. Obvinění proti nim jsou často vykonstruovaná, což potvrzuje případ Marcela Crovata, který byl dlouhodobě zadržován. Máte i tak dost spolupracovníků?

Řada našich koordinátorů má problémy a zmíněný případ Marcela Crovata byl exemplární. Byl vězněn deset měsíců, aniž by proti němu byla vznesena žaloba, aniž by jeho případ byl projednán. Teď je konečně doma, ale má domácí vězení, nesmí vypovídat, hovořit na veřejnosti. Samozřejmě není moc právníků, kteří by to chtěli dělat. Na druhou stranu myslím, že ti, kteří s námi spolupracují, jsou prostě přesvědčeni, že je důležité bránit lidi, kterým režim upírá základní práva. To vědomí jim dává sílu, funguje jako tmel. Všichni vědí, že pokud se dostanou do problémů, ostatní se budou snažit pomoc.

To je důvod, proč zůstáváte v čele fóra?

Je to těžká práce, zabírá hodně času, člověk je tím vším pohlcen. Navíc přicházím o spoustu zakázek, těch, co mě živí. Spousta klientů vnímá, že vláda považuje FPV za nepřítele státu, a raději si tak najdou jiného právníka. Na druhou stranu ale obhajovat lidi, kteří mají trable s režimem, přináší často pocit satisfakce. Je skvělé, když se podaří dostat na svobodu nějakého zadržovaného demonstranta. Je tu hodně lidí, kteří mi důvěřují, počítají s mou pomocí. Další lidé mě povzbuzují. Takže dojdu k tomu, že s tím mohu přestat jedině ve chvíli, kdy se v zemi přestanou porušovat lidská práva.

Za tu dobu, co existujeme, se povedlo vybudovat poměrně velkou organizaci, která pokrývá všechny státy, máme koordinátory po celé zemi, kteří sledují, co se kde děje. Zastupovali jsme už přes čtyři tisíce lidí. Skupina chilských poslanců nás nedávno navrhla na Nobelovu cenu. Obdrželi jsme řadu cen. To není málo. I návštěva Jednoho světa mě přesvědčila, že má cenu pokračovat. Možnost potkat se s lidmi, kteří pocházejí z různých zemí a přitom mají podobnou zkušenost je povzbuzující.

Venezuelské trestní fórum funguje přes deset let. Mění se nějak to, jak vám režim komplikuje život?

Vždycky nás sledovali s nelibostí, to se moc nemění. Třeba v roce 2007 se tehdejší ředitelka organizace stala terčem útoku, byla postřelena. Poslední rok nicméně tlak hodně zesílil. Jsme opakovaně negativně zmiňováni v médiích. Naši lidé jsou často zadržováni. Je to horší, než kdy dřív.

Podle údajů vaší organizace roste počet politických vězňů. Od loňského únoru bylo při demonstracích zadrženo přes tři a půl tisíce lidí, což je taky vyšší číslo než v předchozích letech. Co to znamená?

Ta čísla souvisí. Počet politických vězňů roste v souvislosti s masovým zadržováním demonstrantů. Časté demonstrace pak zase souvisí se sociálními a ekonomickými problémy v zemi. Lidem vadí, že musí stát fronty na úplně základní zboží. A když už frontu vystojí, mohou si koupit jen něco málo, protože platí různá omezení.

Jak to vypadá, když jdete na nákup?

Všude je nedostatek. Týká se hlavního města, mimo něj je to ještě horší. Není to tak, že by člověk šel do supermarketu a nakoupil si, co potřebuje. Musí předložit doklad, aby si některé věci mohl koupit. Můžete si koupit jen dva litry mléka na osobu týdně. Omezení se týká masa, mouky a řady dalších potravin.

Co dalšího je podle vás za masovými demonstracemi?

Ke zhoršení situace přispěl i pád ceny ropy, jsme země, která z této suroviny žije. Pak je tu ještě téma bezpečnosti, která přispívá k častým nepokojům. Venezuela se řadí na druhé místo pokud jde o počet vražd. Všechno dohromady lidem hodně komplikuje život a jsou prostě naštvaní.

Nečekal jste, že s odchodem Huga Cháveze se naopak situace trochu zlepší? Že se represe zmírní?

Neměl jsem žádná velká očekávání. Přeci jen jakákoli zásadnější změna je záležitost na delší dobu, musí se na ní dohodnout oba společenské tábory. Zatím to vláda nedělá, spíše se snaží oponenty vyšachovat. To, že postupuje tvrdě do jisté míry souvisí se špatnou ekonomickou situací. Domnívám se, že k větším demonstracím by asi docházelo, i kdyby bývalý prezident žil. Je samozřejmě těžké odhadnout, jak by si se situací Chávez poradil. Oproti Madurovi měl charisma, lépe řečnil, měl větší vliv a celkově lépe kontroloval situaci v zemi. Ale myslím si, že i on by se potýkal s početnými protesty.

Čtěte také: Trefila Madura do hlavy mangem. Dostane za to byt

Co je potřeba udělat, aby se Venezuela dostala z krize, nezdá se, že by vláda měla v úmyslu uznat, že země má vážné problémy…

Je potřeba změnit ekonomický model, je jasné, že ten momentální nefunguje. Je nutné, aby se vláda naslouchala opozici, snažila se o jakési usmíření společnosti. Zatím se zdá, že spíš prohlubuje propast mezi oběma společenskými tábory. Snaží se všechny své kritiky očerňovat a dělat z nich státního nepřítele, je to politická strategie. Dokud vláda neuzná, že země je v hluboké krizi, nebude možné najít cestu ven.

Co ale dělat v situaci, kdy to vláda dlouhodobě odmítá uznat?

Změna demokratickou cestou je ta jediná možná, musí začít dialog, je třeba hovořit o Ústavě. Je třeba na vládu tlačit. Je důležité, aby v zemi fungovali mezinárodní pozorovatelé.

Zdá se vám mezinárodní tlak dostatečný?

Určitě je potřeba více pozornosti. Myslím, že je důležité, aby se na situaci v zemi dál upozorňovalo mezinárodní společenství, aby se Spojené státy či Evropská unie vyjadřovaly k tomu, co se děje, protože to má na vládu vliv. Je ale i řada zemí, které si nad námi myjí ruce a měli by přitom být mnohem aktivnější. To se týká zejména některých latinskoamerických zemí, které zavírají oči kvůli ekonomických zájmům, kvůli ropě. Pak jsou tu samozřejmě země, které prostě s politickým směřováním Venezuely sympatizují. Nicméně mělo by to být tak, že všechny ty země by měly podpořit dodržování lidských práv, to mohou dělat, aniž by nějak tvrdě kritizovali venezuelskou vládu. Lidská práva přeci musí být součástí jakékoli demokracie.

Jak moc ke krizi přispívá fakt, že opozice není jednotná?

Ta situace opozice není jednoduchá. Řada opozičních lídrů je ve vězení, což ji oslabuje. Je to cílená snaha oslabit ji. Předpokládám, že před volbami k jistému sjednocení opozičních sil dojde.

Očekáváte od letošních voleb do Národního shromáždění změnu?

Pokud se podaří opozici získat větší vliv ve shromáždění, znamenalo by to jistou naději, že bude muset nějaký dialog opravdu začít. Jsem přesvědčený, že ani vládě nemůže vyhovovat ta stávající situace, nemůže před ní zavírat oči. I ona má důvody hledat cestu ven. Nemůže být tak egocentrická a ignorovat všechny návrhy na řešení. Potíž vlády je, že si příliš hlídá, aby nepřišla o kontrolu nad vším. Bojí se, aby nepřišla o moc, aby nemusela skončit.

Proč jste se vlastně začal věnovat lidským právům? Vzhledem ke svému vzdělání jste asi mohl dělat kariéru u Nejvyššího soudu a žít nekonfliktní život…

V roce 2002 se na mě obrátil otec jednoho osmnáctiletého chlapce, který byl zavražděn během dubnových protestů. Začal jsem mu s případem pomáhat. Pak se na mě obrátili další, bylo jasné, že je tu spousta lidí, kteří takovou právní asistenci potřebují. Dříve jsem nepovažoval lidská práva za důležitou právní disciplínu, nezajímalo mě to. Dnes si myslím, že je to to nejdůležitější.

Přemýšlel jste, že byste kvůli všem problémům raději dělal něco jiného, nebo dokonce odešel ze země?

Rozumím lidem, kteří raději odešli. Třeba Tamara Sujú měla ve Venezuele takové problémy, že raději požádala o azyl v České republice. Být pronásledován není jednoduché, přicházíte o čas, osobní život, chápu, že se proto někdo rozhodne odejít. Pro mě osobně to cesta zatím není. Říkám si, že kdyby se konečně ve Venezuele začala respektovat lidská práva, možná bych nakonec odešel jinam, kde se nedodržují, abych pomáhal tam, abych se podělil o skutečnost. Myslím, že jak se jednou člověk začne zabývat touhle problematikou, těžko s tím může jen tak skončit. Máte pocit odpovědnosti.